Když se řekne Etiopie…
Když se řekne Etiopie, většinu lidí okamžitě napadne Habeš a Haile Selassie, jméno jednoho z neosvícenějších etiopských panovníků poslední doby… Někdo si vzpomene na nechvalně známého Mengistu Haile Mariama, který po svém nástupu k moci orientoval Etiopii na komunistický blok a etiopští studenti v té době navštěvovali naše vysoké školy… Někoho napadne Haile GebrSelassie, nejslavnější etiopský běžec… Mezi slavné etiopské osobnosti svět řadí i Lucy.
Málokoho však ví, že Etiopie je členem Africké unie, že na jejím území z jezera Taná vytéká Modrý Nil, že je nejvýznamnějším producentem hovězího v Africe, že vývoz kávy představuje 2/3 devizových příjmů země, že pracovním a úředním jazykem je amharština… (pokračování níže)
  
ČASOPISY - publikované články
EUROWEEKEND č.7 - ke stažení (pdf 1,2 MB)
FOTOVIDEO září 2008 - ke stažení (pdf 1,4 MB)
 
ETIOPIE září 2007: Kembolcha, Lalibela, Gonder, Bahir Dar
Fotografie Ali Hrdinová, fotoaparát Canon D5 a D10, objektiv Canon EF 17-40/2,8, EF 70-200/2,8 a EF 50/1,8, polarizační filtr a Cookin filtry, stativ - fotografické střípky ze Etiopie...
Kliknutím na fotografii zvětšíte její náhled.
ETIOPIE
praktické informace
Vyprávění o Etiopii s Tamarou Peckovou v rádiu Region Vysočina 24.4.2008
Etiopie rozhodně není destinací, kam by směřovaly davy turistů.
Přestože je to nejchudší země afrického kontinentu a jedna z nejchudších zemí na světě, je výjimečná: Etiopie ovlivňovala po staletí, ba tisíciletí, dějiny – je kolébkou civilizace (nález nejstaršího kosterního pozůstatku australopitecus afarensis – slavné Lucy), podle Etiopanů odsud pochází královna ze Sáby a král Šalamoun, s Arménií jako první země přijaly křesťanství za státní náboženství, nebyla nikdy v historii kolonizována, podle Homéra do Simienského pohoří, které se srovnává s Grand Canyonem a je na seznamu světového dědictví UNESCO, chodili hrát bohové šachy, dala světu kávu, nabízí jedenáct unikátních skalních chrámů v Lalibele (také chráněných UNESCO)…
To všechno a mnohem víc můžete potkat na cestách touto mimořádnou zemí…
A lidé zde jsou prostí, ale i hrdí a nádherní zároveň.
  
Takže něco málo faktů…
Slovem Ethiopia staří Řekové označovali území jižně od Egypta. Etiopie je jednou ze zemí s nejstarším lidským osídlením a velmi pravděpodobně se na jejím území vyvinul australopitecus afarensis, člověk rozumný. Jeho pozůstatky, celému světu známou Etiopanku Lucy, můžeme vidět v muzeu v Addis Abebě, v době naší návštěvy byla bohužel zapůjčena do USA, takže jsme neměli tu čest Lucy osobně navštívit...
Etiopie, dříve spíše známá pod názvem Habeš, se rozkládá ve středu Afrického rohu. Leží na území, kde se na sebe natlačily dvě zemské litosférické desky (africká a arabská) a proto je zde tak veliká nadmořská výška (my jsme se pohybovali podle naší GPS v rozmezí 1050-3300 m.n.m., nejvyšší hora Ras Dashen měří 4 533 m.n.m., ale už i v našich 3000 metrech byla nadmořská výška na naší kondici znát). Na východě zemí prochází Východoafrický příkop, zde nazvaný Etiopský příkop, zlom s výraznou vulkanickou aktivitou. V současné době se africká a arabská deska vzdalují a vědci zde mají unikátní příležitost pozorovat princip vzniku nových kontinentů.
Etiopie je nejstarší africká nezávislá země. V současné době je bohužel více známa pro periodicky se opakující sucha, která ji postihují, a pro ozbrojené konflikty, které propukají čas od času na hranicích se sousedícími státy. Je to země se svébytnou, osobitou kulturou a hlubokou křesťanskou vírou (Etiopská ortodoxní církev) – asi polovina obyvatel se hlásí k islámu, křesťanů je zde kolem 35-40%, zbytek jsou animisté. Hornatá Etiopie je považována za jedno ze středisek pravěkého světa, odkud se předkové člověka vydali osidlovat další části planety, a renomé kulturního a duchovního centra severovýchodní Afriky si uchovává dodnes. Mnoho cestovatelů považuje Etiopii za jednu z nejzajímavějších a nejmimořádnějších zemí Afriky, právě díky kombinaci kulturních a historických památek a nádherných přírodních scenerií.
Kromě krátkého období italské okupace v letech 1936–1941 nebyla nikdy kolonizována. Hrdí Etiopané se dokázali ubránit doslova bosí a s oštěpy v rukou silně vyzbrojené Mussoliniho armádě, která se proti etiopské armádě nerozpakovala použít ani yperit… (Mussolini měl v úmyslu Etiopii dostat pod nadvládu Itálie za každou cenu). Etiopie sousedí na jihu s Keňou, na západě se Súdánem, na severu s Eritreou a Džibutskem a na východě se Somálskem.
Velká většina lidí v Etiopii o těchto faktech nemá povědomí: děti odmalička pomáhají rodičům – v zemědělství, s obstaráváním vody, péčí o mladší sourozence… Velmi malé procento dětí má příležitost chodit do školy, popřípadě studovat dále, když už by se v jejich blízkost třeba nějaká škola našla… Negramotnost dosahuje obrovského čísla – před 50% Etiopanů nedokáže napsat jedinou větu. A přesto lidé zde jsou šlechetní a hrdí, dokáží se radovat ze života i v těch nejtěžších podmínkách. Jako by intuitivně vnímali, že jejich předkové ovlivňovali historii… Větší znalosti o zemi, její historii i kultuře mají naopak cestovatelé, kteří sem přijíždějí a kteří se vracejí plni hlubokých zážitků a touhy pro tuto mimořádnou zemi „něco udělat“.
  
Jak psát o Etiopii…
Zážitků z Etiopie je tolik, že by vydaly na několik tlustých knih. Etiopie je země, kde čas ubíhá velmi, velmi pomalu… Člověk zde má najednou prostor i potřebu zastavit se a nechat volně plynout svoje myšlenky s odkazem královny ze Sáby a odkazem krále Šalamouna. Harmonie s nádhernou panenskou přírodou, která po deštích na konci září připomíná rajskou zahradu, dává zapomenout na běžné starosti tzv. „civilizovaného světa“.
Čas je cizincům v Etiopii příznivě nakloněn i v dalším aspektu - je zde zhruba o 7 let a osm měsíců méně než v ostatním světě (12. září 2007 Etiopie slavila milénium). Země se řídí vlastním etiopským kalendářem (pozor: nikoliv juliánským) podle koptského vzoru. Etiopský rok se dělí na dvanáct měsíců po třiceti dnech plus třináctý měsíc o pěti (v přestupném roce šesti) dnech. Běžně užívaný denní etiopský čas (Habesha Time) je proti evropské časomíře posunut o šest hodin (jako by se počítal od východu (06:00) do západu (18:00) slunce a je pouze dvanáctihodinový): např. ve „tři hodiny“ znamená v Etiopii buď v 09:00 hod. ráno nebo ve 21:00 hod. večer (nebo také opravdu v 15:00 hod. odpoledne - pokud je místní občan náležitě vzdělaný a chce udělat cizincům radost).
V Etiopii jsme poznali, že většina našich životních problémů je zcela bezvýznamná v kontextu s poznáním způsobu života prostých Etiopanů: jejich životní radosti i starosti se nás hluboce dotkly. Ještě nikdy v životě jsme se nesetkali s tak obrovským množstvím emocí, které nás doslova zahltily a které jsme museli sami v sobě zpracovávat a nějak se s nimi vyrovnat. Hloubka a pravdivost všech zážitků v této nádherné a mimořádné zemi musí poznamenat každého vnímavého člověka.
  
Jak se do Etiopie dostat...
V současné době žádný velký problém. Stačí si pořídit letenku, vízum, povinná očkování a můžete vyrazit na úžasnou a nezapomenutelnou cestu. Zřejmě nejjednodušší a nejbezpečnější vstup a výstup ze země je letiště Bole v Addis Abebě. Je možné použít i hraniční přechod ze Súdánu nebo Keni při cestě autem, ale je to na zvážení každého cestovatele vzhledem k ozbrojeným konfliktům, které jsou z těchto oblastí občas hlášeny (a pro auta přijíždějící z jiných států platí v Etiopii zvláštní režim: musí se předem žádat o souhlas s jejich provozem a při delším pobytu dokonce musí mít etiopskou značku).
  
Jak cestovat po Etiopii…
Organizovaní turisté se většinou kvůli pohodlí pohybují po severu Etiopie letecky (letecká doprava je na poměrně vysoké úrovni), protože síť cest v celé zemi je nedostačující, silnice jsou v katastrofálním stavu nebo už nejsou vůbec (snad jediný pozitivní odkaz po Mussoliniho okupační armádě je síť silnic vybudovaných v letech 1936-41), země je položená na náhorní plošině, výškové rozdíly překonávané cestou jsou obrovské. Přesto volba cesty autem pro nás byla předem jasná: zážitky z míst, kam se organizovaní turisté nedostanou, a fotografické úlovky bohatě vyvážily větší nepohodlí a tuny jemného prachu v autě. (ovšem známky pokroku byly zřejmé – v zemi se budují nové asfaltové silnice za pomoci zahraničních stavebních firem - po některých jsme už kousek jeli - a tak cesta skákající terénní čtyřkolkou po kamenech maximální rychlostí 40-50 km bude brzy minulostí. Pro mě škoda, pro rozvoj země významné plus.)
V Etiopii se musí najmout auto i s řidičem (na internetu je možné dohledat větší cestovní kanceláře v Addis Abebě), protože etiopské úřady neuznávají mezinárodní řidičské průkazy, při delším pobytu a nutnosti řídit je nezbytné udělat si zkoušky pro místní oprávnění. Ovšem na druhou stranu - po osobním kontaktu s etiopskou „silnicí“ – jsme byli za našeho řidiče Belaye opravdu vděční. Auto na silnici se nepotýká, jak jsme zvyklí u nás, s ostatními neukázněnými řidiči (někdy jsme za celý den potkali dokonce i 20-30 aut), ale s dobytkem, velbloudy, osly, chybějícími kusy cesty, spadanými balvany ze svahů hor… Čas na etiopské silnici přestává být limitující faktor, zde je důležité dostat se na místo určení v pořádku! Velmi nás překvapil vysoký počet vraků nepochopitelně nabouraných aut kolem cest vzhledem k minimálnímu, spíš žádnému, provozu (zřejmě kvůli špatnému technickému stavu). Doporučuje se také dodržovat zásadu dojet do západu slunce, vzhledem k velkému množství zbraní mezi lidmi a drsnému stavu silnic.
  
Když hovořím o pohodlí nebo nepohodlí cestování, musím zmínit i cestování místních lidí, kteří se v 98% pohybují pěšky a nutno dodat, že převážně bosí. V zemi sice funguje autobusová doprava, místní lidé však na cestu autobusem nemají peníze. Jak jsme slyšeli od přímých účastníků, jízda autobusem bývá životním zážitkem: vzhledem k ceně jízdenky většina místních lidí jede jen párkrát za život a není na kodrcání a houpání zvyklá, takže to v autobusech vypadá jako v letadle za silné turbulence (pasažéři pouze nemají k dispozici papírové sáčky…). Osobních/terénních aut jezdí po Etiopii opravdu velmi málo (koupě auta je zde zatížena až 80% daní), většina jich je soustředěna do Addis Abeby když už jsme nějaké terénní Toyoty potkali, byly to většinou „delegace úředníků z Addis“, kteří dávali svou arogancí jasně najevo, kdo jsou, a vyžadovali na prázdné silnici absolutní přednost (propastný kontrast k etiopské denní realitě)..
  
Stavu silnic a dopravy odpovídá i „síť benzínek“ (zásoba benzínu v kanystrech na střeše auta je nezbytná). Ve velkých městech jsou stojany na prašných prostranstvích, při tankování jsme se vždy stávali raritou pro místní obyvatele, hlavně děti, kterým jsme připadali neuvěřitelně bohatí (navíc si skoro každé muselo sáhnout na naši „bílou kůži“), když si můžeme dovolit jezdit autem a máme v něm dokonce několik PET lahví s vodou. Většina místních lidí si nemůže dovolit koupit PET láhev s vodou ani jednou za život, aby potom láhev opakovaně využívali jako zásobník vody při jejich několikadenním putování v období sucha, kdy říčky, jediný zdroj jejich pitné vody cestou, vysychají.
  
Musím zmínit ještě jeden úsměvný problém, který jsme v Etiopii neustále „řešili“… Když jsme plánovali tuto cestu, nikoho z nás nenapadlo, jak bude vypadat běžná denní hygiena a jak to bude s WC… Naprosto samozřejmá věc, součást našeho „civilizovaného“ života. Hygienu rukou jsme zvládli díky dezinfekčním kapesníčkům s nadhledem, s WC byl trošku problém. Místní obyvatelé to běžně řeší asi tak pět metrů od svých hliněných domečků, kde si sednou na bobek (sousedi, ne-sousedi, turisti, ne-turisti…), vykasají svoje hábity a vykonají svoji potřebu. Kanalizace neexistuje… Výkaly lidí se mísí s výkaly domácích zvířat a jsou naprosto všude. Pro varování před tímto nebezpečím jsme si zavedli výraz „pozor, minové pole“. V nás však přece jen hlodal nutkavý pocit potřeby soukromí… Ne že by nebylo možné kdekoliv na cestě u nějakého keříku zastavit (i když na rozsáhlých planinách byl někdy problém keřík najít), nicméně i v naprosto pusté a prázdné krajině během tří minut bylo auto obklopeno houfem zvědavých dětí a dospělých, kteří se vynořili doslova odnikud a zvědavě si prohlíželi naše foťáky, batohy, stativy, potřásali si s námi rukama a pokukovali po PET lahvích.
Tato věc pro mě zůstává nevyřešenou záhadou: v Etiopii neexistuje místo, kde by byl člověk více jak tři minuty sám… :-)
  
Při plánování cest po Etiopii se nabízí tři poznávací varianty:
1. cesta po historickém severu, kde se odehrávaly dějiny této země a jsou zde nejznámější křesťanské chrámy
2. výprava na jih k řece Omo, kde žijí tradiční kmeny centrální Afriky, např. asi nejznámější kmen Mursi, který si vkládá talířky (kulaté destičky o průměru kolem 10 cm) do ušních boltců a spodního rtu
3. cesty do národních parků spojené s pozorováním zvířat (jakési safari, které má ovšem do klasických afrických safari hodně daleko) a trekem…
Největší zájem je především o historický okruh na severu se svými centry: Bahir Dar (základna pro návštěvu chrámu na jezeře Taná), Gonder, Axum a Lalibela (skalní chrámy, světové dědictví UNESCO).
Návštěva této části země je nejsnadnější varianta, jak s poznáváním Etiopie začít.
(Alena Hrdinová)
  
A pár slov na závěr....
(uvedeno s laskavým svolením autora)
Je krásný slunečný den, když přistáváme v Istanbulu. Na další spoj sice čekáme tři hodinky, ale prostředí už máme vyzkoušené a není to zde poprvé. Klábosíme a pozorujeme letištní cvrkot. Rychle za sebou odlétající a přilétající letadla s velikou rychlostí roztáčejí řádky na informačních tabulích. Naše linka se úspěšně a nezadržitelně dere kupředu. Když se pro spoj Istanbul – Praha objevuje Gate 7, už na nic nemusíme čekat a necháváme se posouvat nekonečným dopravním pásem k místu nástupu.
Poslední potupné odkládání opasků a přidržování kalhot. Někteří nedůvěryhodní jedinci musí vyskočit z bot. Lepší z bot nežli z kůže si asi říká Martin, kterého se to týká při každém odbavení. Vysoké šněrovací boty s kovovými kroužky ale nazouvá tvrdohlavě dál. Snad doufá, že se někdy detektory zmýlí. Nikdy tomu tak nebylo.
Poprvé rolujeme i odlétáme naprosto přesně podle zveřejněného letového plánu. Je to přeci jen nezvyk. Ve 13,00 hodin naše motory burácí nad stále se zmenšujícím Istanbulem.
Praha nás vítá chladným podzimním počasím. Jako při všech návratech, loučení je rychlé. Na každého snad někdo z blízkých čeká, tak proč to protahovat. Poslední děkování a sliby do budoucna. Už individuelně odcházíme se svými zavazadly přes celní prostor. Vedle nás bujaře kráčející Vaškové upoutávají pozornost našich bdělých celníků. Není se čemu divit. Na Václavově oblečení je patrné cestování africkou divočinou. Celníci bystří. Tuto prvotní informaci zvýrazňuje mnohobarevné, ale převážně prošedivělé desetidenní strniště vousů na utahané, šedesátileté tváři ukrývané pod dlouhým kšiltem džínové čepice. Celníci nabývají jistotu. Třešničkou na dortu bylo „Jedeme z Etiopie s mezipřistáním v Istanbulu“. Kdy skončila prohlídka jejich skromných zavazedel nám už nikdo neoznámil.
Před letištěm chviličku hledáme přemístěné stanoviště autobusu, který nás veze zase na známou Dejvickou. Další doprava domů je ideální. Z metra přímo do vlaku a během cesty domluvení se zase fungujícím telefonem, s Vladimírem juniorem, na odvozu z pardubického nádraží domů.
Jsme doma. V nose cítím prach z afrických cest a také cítím stud, když jediným stiskem jističe v pojistkové skříni uvádím do provozu bublinkovou vanu, saunu infra i parní a dolaďuji teplotu prkénka na WC.
Jsme doma, ale s ohromnou touhou, vrátit se do této krásné země co nejdříve zpět.
Epilog
Těším se na to, až budu vypravovat o této krásné zemi a sdělovat informace typu : Etiopané mají jiný letopočet, jsou zpět o sedm let a sedm měsíců - Etiopané mají jiný čas (7hod ráno je jejich 1 hod) - Etiopané mají 13 měsíců v roce (Nový rok začíná 1.září) - Etiopie je největším producentem hovězího masa v Africe - Etiopie je jediná země na africkém kontinentu, která nebyla nikdy kolonizována - Etiopie je jedna z nejstarších zemí světa, země krále Šalamouna a královny ze Sáby...
Etiopie je prostě NÁDHERNÁ!!!
Hned první ráno po návratu z této cesty jdeme na svá pracoviště. Byla to ohromná a fatální chyba. To jsme si uvědomili, ihned při první otázce kolegyně u manželky v zaměstnání, když se bezelstně a s očekáváním zeptala „A byla tam chudoba?? “?
Jak můžu na takovou otázku reagovat, když ještě cítím na ruce spalující polibky stařenky, která takto děkuje za prázdnou PET láhev, kterou dostala????
Jak můžu na takovou otázku reagovat, když mi před zavřenýma očima defilují děti se zanícenýma očima a starci se sloníma nohama ????
Jak můžu na takovou otázku reagovat, když pořád vidím ten úžas ve starých, vyhaslých očích nemohoucí stařenky, od které kupuji její „zboží“????
Jak můžu na takovou otázku reagovat, když ještě pod paží cítím ten překotný tlukot maličkého srdíčka naší neznámé madonky, která se tak úzkostlivě bála, že přijde o tu chviličku štěstí, kdy je na ni někdo laskavý???
Doposud jsme se nesetkali s takovým množstvím emocí, které bylo zapotřebí pozvolna vstřebávat. A také pozvolna ze sebe dostávat. Nejbližší dny po návratu byly z tohoto hlediska hrozné a naše duše rozervané na hadry...
(Vladimír Erben)
Trochu pohybu z Etiopie a na závěr můj stativ... (autor Václav Uher)
[^] nahoru
|
 |
 |
| Ethiopie - jezero Hayk - lidé a chrámy, 2007 |
 |
| Etiopie - Lalibela - lidé a chrámy, 2007 |
 |
| Etiopie - jezero Hayk - lidé a chrámy, 2007 |
 |
| Etiopie - jezero Taná - lidé a chrámy, 2007 |
 |
| Etiopie - Lalibela - lidé a chrámy, 2007 |
|
