A-ArtDesign - HELP CHILDREN - projekt MENAGESHA

SVĚT JEŠTĚ NENÍ AŽ TAK ŠPATNÝ, JAK SE MŮŽE NĚKDY ZDÁT

To bychom ale nesměli být v Africe, aby všecko klapalo jak má. Jediné zázemí, které mělo být pro všechny případy, popadalo jako domeček z karet a během týdne Michala převeleli na druhý konec státu. S tím už se nedalo nic dělat. Maximálně představení pár velice důležitým a vlivným osobám a nazdar...


Co je panika…

Panika je když:…
…slyšíte o tom, jak se všude šíří prasečí chřipka, ale vás se to netýká. Přijedete na vídeňské letiště, vidíte japonku s rouškou a ťukáte si na čelo. Přiletíte do Istanbulu. Roušku už má každý druhý cestující a všechen personál. Procházíte – li kolem podezřelých osob, zadržujete dech. Přiletíte do Addis Ababa. Starou paní vynáší z letadla zdravotníci s kyslíkovou maskou na obličeji. Přestáváte dýchat úplně…

…přijmete pozvání na oběd od etiopského přítele. Dobrý známý, co nemá moc peněz . Přijede pro Vás luxusním autobusem, vystrojený v obleku a kožených botách. Vzhled mafiána není příliš vzdálený. Se slovy „hallo honey how are you“ vás natlačí do autobusu a představuje dalším čtyřem kamarádům. Oběd s ostatními z jednoho tácu a doprovodné pohledy ostatních. Bílá tvář je tu raritou. Se slovy „now go to my house“ se těšíte, že bude chvíle klidu a povídání….vyšlapete do pátého patra činžáku, vejdete do solidního bytu dva plus jedna a uvnitř najdete dalších šest domorodců, žvýkajících chat, kouřících šíšu a popíjejících kolu… každý na vás volá…„enjoy it“ - bavíš se? Bav se!

 

…jako statečný dobrodruh vyrážíte do ulic úplně sami. Jen s batůžkem a snažíte se vypadat co nejméně nápadně. Ve světlejších chvilkách se pokoušíte i fotit. Ale ne vždy to má kladnou odezvu. Začnete hrát jejich hru. Něco koupíte, vyfotíte a nazdar. Děláte, jako že jste jedni z nich. Ignorujete žebráky, opomíjíte prodavače volající na Vás „hej you“ a máváte dětem, které na Vás vesele mávají a mají z toho Vánoce.Vaše sebevědomí stoupá a troufnete si i jít na místní tržiště. No prostě jako v Africe... :-)


Přivítání…

V centru mě přijali opravdu mile. Šéf střediska zrovna nebyl přítomen a ostatní ani nevěděli, že mám přijet. „Tak se tady porozhlédni…“ odpoledne už jsme řešili společně nějaký případ a následující den jsem dostala na starosti 5 malých pacientů :-).

Jen díky dvěma dalším dobrovolníkům z Anglie jsem se tu neztratila. Chápavě mě vzali mezi sebe a všecko ukázali. Jó, ve světě jsme my Evropani jednoduše jedna rodina …

            

Jednoho prosincového rána se nečekaně do Centra přikodrcal autobus a vyvalilo se z něj spoustu mladých lidiček. Studenti ze Southern University of Ethiopia přijeli na exkurzi. Obor vzdělání: „special need“.

Když se dostavili do oddělení fyzioterapie, právě jsem končila s dětmi skupinové cvičení. Místnost byla plná mých malých svěřenců. Když vešli, přišlo mi, že se setmělo . Pak následoval výklad, co se zde provádí, jakým způsobem a co je cílem celé snahy. Na konci pár odborných dotazů a poslední dotaz…
„Můžeme se s Vámi vyfotit?“ V tu chvíli mi to bylo všecko hloupé. Místo, aby se pozdravili s dětmi a chvilku si s nimi pohráli, udělali fotky…tak si fotili jednu bělošku v umolousaném tričku, co se nebála vyrazit do světa. Dostala jsem řád pouťové atrakce.

Už vím, že není jednoduché fotit. Jeden kamarád mi pořád tvrdil, že to nejde, fotit bídu a nemohoucnost. Nechápala jsem to. Jednoduše vezmeš foťák a cvakáš… Pak jsem přijela a v rámci projektu měla dělat dokumentární fota. Trvalo mi přes čtrnáct dní, než jsem vzala foťák do ruky.

Možná by se měl člověk někdy nad sebou zamyslet a aspoň trochu změnit přístup k věci. Pěkně s citem a hlavně lidsky. Nemusíme se pak vzájemně cítit jako opičky v ZOO.

Střípky z Etiopie

Člověk si nemůže myslet, že je hned všude jako doma. Je spoustu věcí, které nevidíte, pokud o nich nevíte. A postupně po delší a delší době se objevují nové a nové maličkosti :-)…

Přesto, že základem etiopské morálky je zdravit se a zdravit se – podáte si ruku a žduchnete se ramenem :-), žen islámského vyznání se to netýká. Cizí muž se jí nesmí dotknout ani při pozdravu . Jinak platí přímá úměra. Čím více zdravení, drcání rameny, objímání a líbání, tím větší a váženější přátelé. Holky s holkama, kluci s klukama a pak samozřejmě i holky s klukama. Řekla bych však, že ta poslední varianta je paradoxně nejméně oblíbená.

A jak poznáte, kdo ke kterému náboženství patří? Správný muslim hned po obědě zmizí a jde si odbýt svou odpolední modlitbu. Ortodoxní křesťané mají zase na krku tenoučký provázek, který je jejich znakem. Není třeba nosit křížek. A nebo se jednoduše zeptáte…

Jedním z pravidel jakéhokoliv místního náboženství je nepřejídat se. Máš dost? Stačí. Ale jste-li pozvaní na čaj, hostitel do jednoho talíře nasype všecko co dům dal,strčí tam dvě lžíce a zve vás na večeři, je velmi neslušné odmítnout. I kdyby jste měli prasknout.

Z počátku jsem měla komunikační problémy. První dny na mě byla angličtina s místním přízvukem trošku moc rychlá. Během pár dní jsem se zadaptovala a neměla jediný problém. Jenže po několika týdnech vychází najevo, že ne vždy si rozumíme. Jeden mluví o koze, druhý o voze a bezelstně Vám přikyvuje, že je všecko jak má být. Takže nakonec zjišťuji, že jsem tam, kde jsem byla :-) ufff.

Další novinkou je, že téměř nikdy nikdo neodpoví záporně. Všechno jde vyřešit, nikdy není problém cokoliv zařídit…dokud se nepřejde od slov k činům. (to snad museli odkoukat od norských Vikingů, nebo co…to už jsem zažila)

Na co jsem si nezvykla…za celou tu dobu jsem v centru viděla hodně dětí i dospělých s různým postižením. Už mě nepřijde divné, když se klučina rozběhne za míčem a nožky má vpáčené o 90° mimo osu. Ani to, že tu má jedna dívenka dolní čelist hnedka vedle té horní. Když se cestou na oběd proplétám hloučkem dospělých bez nohou a pošoupávajících se jen pomocí rukou, bez zaváhání pozdravím a nehnu ani brvou. Ale když narovnávají dětem nohy pomocí sádry a ty se pak dva dny kroutí bolest í a se slzami na krajíčku se snaží přetrpět….na to si nezvyknete nikdy….

Cítím se tu tak dobře, že někdy úplně zapomenu vnímat rozdíly. Ráno sedím mezi dětmi na schodech, čekám na pracovní povely a vyhřívám se na sluníčku. Z veliké dálky na mě mává šéf „good morning “ Nejsem si jistá, jestli je to na mě, ale ta angličtina… Než mi docvakne, že mezi dětičkami svítím na míle daleko, už je dávno za rohem…:-)

Jak se dělá POP nové

POP je zkratka pro Plaster of pares, neboli v češtině korekce paretických končetin pomocí sádrové dlahy. V Evropě se touto problematikou zabývají specialisté – ortopedi a pediatři. V Etiopii je toto rozhodnutí ponecháno na fyzioterapeutech. Rozhodují nejen o individuální terapii svých pacientů, ale také o tom, kdo podstoupí operaci a kdo ne…pečlivě vybírají, kde je třeba operace a kde postačí korekce pomocí sádry. Je to samozřejmě především otázka finanční. Jedna operace provedená v Ruské nemocnici stojí symbolických 300 Birr.

Nejčastější diagnózy jsou tu tzv. Club feets (vrozená vada - chodidla vtočená dovnitř a chůze po vnějším kotníku) dál tu jsou těžké kontraktury kolenou  a kyčlí. Ty vznikají následkem poliomyelitidy, kdy jsou postižené končetiny do různé míry ochablé a tedy nemobilní. Kontraktury u postiženého způsobují diskomfortní pozice a o to bolestivější narovnávání. Spolu s tím se následně rozvíjejí další a další komplikace.

Pro terapii je důležité nejdříve odstranit příčinu kontraktur, to znamená uvolnit vazy v oblastech kloubů. U velkých kontraktur se provádí uvolnění pomocí operace a zbytek se koriguje pomocí sádrové dlahy, neboli POP.

POP kotníku nebo kolene se začne provádět v co možná nejlepším správném postavení končetiny. Fyzioterapeuti zkorigují končetinu co nejvíce do správného postavení. Limituje je pouze bolest pacienta. Noha se zasádruje a přibližně týden se nechá na dostavení účinku. Pak se v oblasti kloubu sádra nařízne. Noha se dorovná do lepší pozice  a opět se zasádruje. Takhle pěkně krok za krokem dosáhneme výsledku, kdy postižený může dostat na míru vyrobenou ortézu a začít postupně rehabilitovat a trénovat chůzi.

Může se zdát, že je to metoda značně zdlouhavá, bolestivá a třeba i nemoderní. Jenomže pak se Vám dostane na příjmu do rukou 14 letý pacient. Do teď se mohl pohybovat pouze pomocí plazení a posunováním se po zemi. Obě nohy má v kolenou vykloubené a otočené o 180° mimo osu. Kolena skoro až u brady, jak má zkrácené vazy v kyčlích. A za pár měsíců, když ho propouští domů, odchází za pomocí berliček po svých. Pak pochopíte, že i za málo peněz se dá udělat hodně….třeba i takový malý zázrak :-)...

Nestyda

Důležitá informace pro všechny cestovatele mířící do Etiopie: neklekat, nesedat a nelehat si do mraveniště. Všichni se mě ptali na zvířátka….tak zatím je můj největší nepřítel mravenec. Speciálně ten etiopský. Je veliký, zákeřný a navíc je to nestyda. Kam se na ně hrabou mouchy, švábi a ostatní broučci.

Když jsem poprvé fotila děti v centru, byla jsem ta zaujatá, že jsem si nevšimla,že jim klečím přímo v cestě. Nelenili a za malou chvilinku jsem měla kolena obsypána. S vřískotem jsem je setřepala a ještě pro jistotu odskočila domů a řádně protřepala šatstvo. Pak jsem šla s ostatními na oběd a vesele se bavila. Uprostřed jídla mě nemilé zašimrání vyvedlo z míry a pak….Vykřikla jsem na celou jídelnu. Vyskočila a vytřepala toho malého šmíráka rovnou z podprsenky… všichni se samozřejmě bavili na můj účet. Ale věřte mi, tenhle etiopský mravenec, ten má kusadla větší než hlavu a fakticky to bolelo…:-)

Babylónská věž nové

Ze začátku jsem nerozuměla ani anglicky. Rychlost mluvení mi zcela nevyhovovala:-). Po dvou dnech jsem si zvykla. Boj ovšem teprve začal. Malí pacienti anglicky umí tak maximálně OK a v lepším případě napočítat do pěti :-). Takže jsem pomalu ale jistě přes tři nejdůležitější amharská slovíčka - ano, ne, bolí ,začala obohacovat svůj slovník. Po dvou týdnech se dokážu s dětmi jakžtakž domluvit. Z devadesáti procent nevím, co povídají, ale domluvím se. Skupinové cvičení, které tu mám na starosti, už úspěšně zvládnu (téměř :-) ) bez překládání a jsem schopna udělat částečně rozbory a instruktáž k tělocviku. Když mi pak ale přidělí další tři nové pacienty a já se hrdě zeptám „Amharic?“ vyvalí oči , pokrčí rameny a do jednoho mi všichni odpoví stejně - „Oromiňo“…..

Na ukázku úryvek mé Amharštiny
Amharsky: Salamnu. Denanu?Denah. Na. Tekamat. Taň. Jamal? Ziga? Jelem? Iši. Jamal? Iši? Bakcha. Amasaginalo. Exabir jibark.
Česky: Ahoj. Jak se máš? Fajn. Pojď sem. Sedni si . Lehni si. Bolí to?Tady? Ne? OK. Bolí tohle? Jo? To stačí. Děkuji. Bůh ti žehnej.

Fyzioterapie

Na to, že je Etiopie jednou z nejchudších zemí světa, je tu fyzioterapie na slušné úrovni. Vzdělání je vysokoškolské tříleté a v žebříčku místních hodnot obtížnosti se řadí na třetí místo. Hned za medicínou a farmacií.Program v centru je upraven jak podle finančních možností, tak i podle počtu personálu.

V současné době je tady v centru 6 fyzioterapeutů. Starají se zároveň o ambulantní pacienty (těžko určit počet) a dětské pacienty, kterých je tu k sedmdesátce. Ambulantní dospělí pacienti jsou převážně po amputaci a čekají zde na novou protézu. Pak se s ní učí opět chodit. Dětičky jsou většinou po polyomielitidě. Naštěstí pro Etiopii, se proti této nemoci už nějakou dobu očkuje a tak těchto pacientů stále ubývá. Jsou tu ovšem další diagnózy.

Všechny děti nemají rehabilitaci. Při příjmu jsou nejdříve řádně vyšetřeny. Pak se usoudí, je-li lepší nejdříve operace – napravení kontraktur, a nebo sádrová dlaha. Operace se provádí v ruské nemocnici v Addis Ababa. Přijmou maximálně dva pacienty za týden. Takže někdy je i tady dlouhá čekací doba. Pacienti se sádrovou dlahou (většinou mají zasádrovány obě nohy zároveň) jsou potom v tzv. „recovery room“. Asi tak po 4 týdnech se pomalu začleňují do rehabilitačního procesu. Do té doby jsou skoro nemobilní. Pošoupávají se po posteli, posedávají na obrubníku, aby si užili trochu slunce a maximálně se přepraví vozíkem na kolotoč. Ti šťastnější , sádra nesádra , ťapkají okolo, navzdory drolícímu se materiálu a hubujícímu personálu :-).

Každodenní rehabilitaci má tak 15 až 25 pacientů. Víc se prostě stihnout nedá. Nejdřív si ty své ovečky ovšem musíte najít. Ty mladší někdy i doslova posbírat :-).Když se to podaří, může začít terapie. Nejen rehabilitační, ale i psychologická. Zkuste vysvětlit pětiletému dítěti, že to prostě bude někdy bolet. Navíc, když vůbec nerozumí. Někdy tečou i slzy. Ale pak, když vidíte výsledek, víte, že to za to stálo…

Odpolední modltiba nové

Na svatou Barboru už jsem se úspěšně začlenila mezi místní personál a začala se s nimi doslova účastnit oběda. To neznamená, že jdeme společně na oběd. To znamená, že se jí z jednoho tácu. Od 2 až po 6 nebo i 8 lidí. Záleží, kolik se jich kolem miniaturního stolečku vejde. Většinou nikdo nejí sám. Porce jsou samozřejmě úměrné počtu osob. O hladu tedy nejsem:-). Naopak. Každý mě stále pobízí „Byj, byj….jez, jez“. Mají ze mě srandu. Jenže já se učím celkem rychle.

Když jsme se vláčeli z oběda….pěkně pomalu, jak je tu zvykem, Zainab se rozloučila, že jde domů.
- „Kam jdeš?
- „ Modlit se.“
- „No to bych chtěla někdy zažít…víš, znám to jen z televize a časopisů…“
- „Tak jo, pojď se mnou. Ukážu ti jak se modlíme…“
Vzala mě k sobě do svého skromného příbytku a nechala mě hledět na to, jak rozmlouvá s bohem. Dokonce mi dala i kompletní vysvětlení.

Takže teď pro všechny….Muslimové se modlí 5x denně. V 6.00 hodně hlasitě. Po obědě jen šeptem. V 17.00 jen šeptem a pak ještě v 18.00 hodně hlasitě a ještě večer v 20.00….tady už si nejsem tak jistá tím časem…pardon
Než se začne správný muslim modlit, umyje si 3x obličej, ruce až po předloktí, a nohy těsně nad kotníky.Ženy musí zakrýt své vnadné tvary a to i když jsou v místnosti samy. Oblečou se tedy do černé beztvaré abajy. Muži by měli jít v pátek do mešity. Ženy nemusí, ale když jdou, je to lepší. Kobereček je nasměrován na východ. Během modlení by se měly předčítat i texty koránu.

A co jsem viděla já?...Zainab mě s omluvou upozornila na nepořádek. Řekla jsem jí, že je to v pohodě, poněvadž já si na to zas tak nepotrpím. Pravda, když otevřela svůj jednopokojový byt o 4 metrech čtverečných, pod dveřmi se lisovala slupka od banánu :-). Uvnitř miniaturního pokojíku byla jen matrace s dekou a v rohu nakupená hromada oblečení a knih. Nic víc. Vzala modlitební kobereček, smetla z něho drobky a nasměrovala jej na východ. Přesto, že měla na sobě dlouhou sukni a šátek, natáhla na sebe ještě Abaju. Pak si mě přestala všímat a začala se modlit.

Na jedné přednášce jsem slyšela, že pravidlo číslo jedna je nerušit. A tak jsem jen tupě zírala, jak si brouká modlitbu. Nejdřív ve stoji , pak v předklonu, v kleku a nakonec s hlavou na zemi. Jak to všichni znáte. Opakovala to tak 5x a pak se slovy „Allah Agar“ mi říká „tak takhle se modlím 5x denně :-).“ Řekla bych, že je to slušná rozcvička…..Každopádně „Díky, Zainab“

CESHIRE - rehabilitation center in Menagesha

Nadace Ceshire má po celé Etiopii několik desítek takovýchto center. Toto by však mělo být největší… Specializují se tu přímo na výrobu ortéz, protéz a ortopedické obuvi, dále vyrábí berle, vozíčky a tříkolky pro handicapované klienty.

Rehabilitační oddělení je rozděleno na ambulantní a lůžkové. V ambulantní péči jsou převážně dospělí po amputacích. Mohou zůstat maximálně 3 dny. Vyrobí se pro ně na míru protéza, kterou se pak učí používat. Také se učí pečovat o jizvu a pahýl…...  vlastně jako u nás :-).

Na lůžkovém oddělení jsou pouze děti. Od 3 do 15 let. Mají tu veškerou péči. Vychovatelky, kterým se tu říká „Mamas“, učitel a jeho jednotřídka, zdravotní sestry, které pečují o malé pacienty po operacích, a fyzioterapeuti…. Diagnózy jsou většinou stavy po poliomyelitidě, vrozené vady, dětská mozková obrna různého stupně, deformity chodidel ve všech podobách a následné skoliózy nejhoršího kalibru.

Přes to všechno, co je tady možné vidět, tu panuje dobrá nálada. Děti si hrají, smějí se, hádají se a pláčí…jsou mezi svými a cítí se tu jako doma …

NEZAVÍREJME, PROSÍM, OČI V OKAMŽIKU, KDY PROBLÉMY U DRUHÝCH VIDÍME MY...