SVĚT ZMĚNÍME JEDINĚ TÍM, ŽE DOKÁŽEME ZMĚNIT SAMI SEBE A NÁŠ PŘÍSTUP K NĚMU.
Nic na světě se neděje náhodně.
Moje obrovská láska k Africe mě při mém objevování tohoto kontinentu dovedla až do Etiopie a zážitky a zkušenosti z této nádherné země k lidem, kterým je Afrika taky tak velmi blízká. A speciálně k lidem, kteří mají část svého srdce právě v Etiopii.
Afrika zřejmě nikoho nenechá bez emocí. Člověk ji buď přijme s pokorou, se všemi jejími klady i nedostatky, nebo ji zavrhne... Mám pocit, že zrovna u Afriky další varianta není možná. Nikoho nemůže nechat chladným to, co v Africe při svém putování prožije, ať už se jedná o její nádhernou a jedinečnou přírodu nebo o zkušenosti s lidmi. A pokud tvrdí, že to s ním nic neudělalo, tak jen pohodlně zavřel oči....
AFRIKA A NOMA (....středověk v současné Africe)
O nemoci/problému jménem Noma jsme se dozvěděla až po návratu mé kamarádky Olgy Ticháčkové z Menageshi, Etiopie (březen 2010). Informace o této problematice se mě hluboce dotkly, fotografie postižených pacientů, podávající svědectví o nepředstavitelném utrpení, otřesou jistotami každého z nás...
Zkuste si dát do vyhledávače heslo "noma", vyhledávání pouze v českém jazyce a zamyslete se nad výsledky na monitoru vašeho počítače. Mně se tam relevantní vysvětlení nomy neobjevilo ano jedno, prošla jsem asi 60 výsledků. A tak pevně doufám, že po indexaci těchto stránek tam přibude i tento odkaz a snad pomůže alespoň trochu k osvětě.
O noma se říká, že je "tváří chudoby", protože postihuje hlavně podvyživené děti mezi 1-6 lety. Šíří se velmi rychle, během několika dnů se rozvine gangréna v ústech a během několika týdnů jsou části obličeje jako rty, tváře, nos, čelisti pohlceny tímto zhoubným procesem. Na obličeji obětí zůstávají pouze znetvořené otvory, znetvořená místa po ztracené tkáni...
AFRIKA NEJDE ZACHYTIT ANI OBRAZEM ANI POPSAT. AFRIKA SE MUSÍ PROŽÍT NA VLASTNÍ KŮŽI…
Etiopie je nejchudší země Afriky. Její HPD na obyvatele je 700 USD (2007), 39% lidí žije pod hranicí chudoby, 80% obyvatel pracuje v zemědělství, 12% v průmyslu a 8% ve službách.
Už první osobní setkání s touto zemí vyvolalo obrovský emocionální tlak, který vykrystalizoval v potřebu "něco udělat".
Proto jsme při druhé cestě s sebou vezli některé běžné věci jako jsou propisky, tužky, pastelky, fixy, omalovánky, notýsky, létající talíře, pexesa, trička..., které jsou pro většinu etiopských dětí nedostupné. Protože jsme nevěděli, jak rozumně tyto věci rozdistribuovat (rozdělit mezi nejpotřebnější děti), napadlo nás oslovit nějakou školu, kde učitelé jistě budou vědět, které děti jsou potřebné nějvíc. A tak jsme navštívili jednu lalibelskou základní školu, kde nám pan Melkamu Mamo domluvil setkání s jejím ředitelem. Proč jsme navštívili zrovna školu v Lalibele vysvětlit neumím - ale asi to tak mělo být, protože opravdu se neděje nic náhodně... :-)
Všude na světě pravděpodobně žijí lidé, kteří, když uvidí přiležitost, jak se lépe zaopatřit, tak se ji budou snažit maximálně využít. A tak doufám, že naše věci se dostaly k dětem, že děti mají i svoje nové školní uniformy, na které jsme nechaly hotovost u ředitele... Nemůžeme se na tyto lidi zlobit a přestože mě tato zkušenost velmi rozladila, zkoušela jsem hledat dál "JAK" to udělat.
Každá moje návštěva Afriky mě nějakým způsobem změnila.
Když jsem byla v Africe poprvé, v roce 1990 v Maroku, kdy jsme po revoluci poprvé překročili hranice mezi "východem a západem", otevřela mi moje srdce. Doslova... Vycestovali jsme po revoluci poprvé a rovnou přes západní Evropu do Maroka. Netušli jsme, co můžeme čekat, nikdo neměl s cestováním žádné zkušenosti a tak se sem tam maličká obava z neznámého objevila...
Byl to tenkrát jeden nezapomenutelný zážitek z Ribátu. Cestovali jsme s naší brožurkou "Evropou bez peněz", ve srovnání s Američany, kteří měli svého průvodce "Evropou levně za 30 USD na den". Cestovali jsme s batohem na zádech, spali jsme v levných ubytovnách a mírné nepohodlí bylo bohatě vyváženo zážitky, kterých se nám díky našemu způsobu cestování plnou měrou dostávalo.
Tak jsme se taky ubytovali v jedné levné ubytovně v Ribátu. Byl to klasický, dvouposchoďový, arabský dům postavený do čtverce, uvnitř s nádherným atriem. Přízemí měl pronajaté provozovatel ubytovny, nahoře bydlela majitelka se svoji rodinou. Chtěli jsme prozkoumat Ribát, ale v ubytovně čekali velkou holandskou výpravu, která měla pobyt rezervovaný dopředu a tak jsme souhlasili s možností, že zde budeme pouze 3 dny a potom musíme ubytovnu ráno opustit.
Ribát nás nadchnul a tak jsme se domluvili, že se po návštěvě Marakéše ještě na pár dní vrátíme. Při našem balení se mi ale udělalo nevolno, začala jsem prudce zvracet a vyskočila mi teplota do závratných výšin nad 39,8. Nebyla jsem schopná pokračovat v balení, ani žádné další cestě. Majitel houstlu však byl neústupný, přes naše prosby, aby alespoň mě nechal ležet nouzově na jedné posteli, že ostatní se poohlédnou po jiném ubytování v Ribátu, nás nemilosrdně vyhodil...
A tak jsem se najednou ocitla na mé modré karimatce ve stínu jediné palmy, která před ubytovnou rostla, neschopná čehokoliv. Slunce neúprosně svým dopoledním žárem rozpalovalo všechno kolem a já jsem zvracela do igelitového sáčku. Jako čerstvě absolvovaný klinický farmaceut jsem s sebou pochopitelně měla nadstandardně vybavenou lékárničku, ale nebyla jsem schopná jakýkoliv lék v mém rozbouřeném žaludku udržet. Bylo mi tak velmi špatně, že si toho potom už moc nepamatuji, jen nějaký ruch kolem, kamarádi brali mě i moje věci a vedli mě nahoru do patra nad ubytovnou.
Majitelka domu si všimnula, v jakých jsme se ocitli nesnázích a nabídla pomoc. Absolutně nezištnou pomoc v okamžiku, kdy jsem už nebyla schopná rozumně uvažovat, co budeme dělat dál. Vzala si 6 neznámých lidí do svého domova a ubytovala nás u sebe. Uvařila mi nějaký silný bylinkový čaj a já ho vypila, "obavy o svůj život" jsem už zcela odsunula stranou :-) a jediné, co jsem si uvědomovala, byla moje hluboká vděčnost, protože jsem do večera přestala zvracet a udržela v sobě svoje léky. Naši kamarádi ráno odcestovali do Marakéše a se mnou zůstala v Ribátu jen moje sestra. Pochopitelně jsme se stali atrakcí pro celou rodinu, chodili se na nás dívat děti i vnoučata, česali mě, vodili se se mnou za ruku a "chlubili" se u ostatních kamarádů, jakou mají návštěvu...
Tenkrát se nestalo nic jiného, než že jeden člověk nezavřel oči nad problémy druhého šlověka.
Nebylo to o penězích, majetku, barvě pleti nebo o sociálním postavení... Bylo to o pomoci, lidskosti, člověčenství a o úžasné a hluboké životní zkušenosti, která změnila můj život po všech stránkách...
NEZAVÍREJME, PROSÍM, OČI V OKAMŽIKU, KDY PROBLÉMY U DRUHÝCH VIDÍME MY...
Ráda bych vás všechny seznámila s Olčou (mgr. Olga Ticháčková), která s námi byla v Etiopii letos na jaře tři týdny...
….. chtěla jsem stůj co stůj odjet. Peru, Indie,…bylo mi to jedno. Hlavní motto výletu znělo jasně : „exotika!“. Hledala jsem na netu spolucestovatele. Místo chlapa jsem však narazila na inzerát od Ali. Etiopie??? Kde to vlastně přesně leží? Nu co, odjezd byl právě tak akorát. Za dva měsíce jsem stihla zařídit vše potřebné a dokonce přesvědčit své blízké, že jsem se opravdu nezbláznila. Poslala jsem peníze na letenku a ubytování na účet úplně neznámé osoby s ujištěním , že fakt pojedem ….. :)
A jeli jsme. Všechny obavy, kterými mě blízké okolí do poslední chvíle zásobovalo, během chvíle úplně zmizely. Doprava byla zajištěná a kamkoliv jsme přijeli, se slušný nocleh vždy našel. Zajímavá byla zkušenost s místními obyvateli. Tam byly obavy asi největší. Ale stačí se řídit pravidlem „respektuj je a oni budou respektovat tebe“. Splynout s davem asi úplně nejde. Nicméně nám se to v rámci týmové spolupráce téměř podařilo. Tedy až na tu barvu pleti :-) . Nakonec jsme s domorodci jedli a pili u jednoho stolu, tančili a veselili se v rytmu etiopské lidovky a kde jsme mohli , tam jsme podporovali ekonomiku místního trhu.
Pravdou je, že Etiopie je jednou z nejchudších zemí světa. Ale na něco se tu zapomnělo.
Bohatství, které mají, je víra v Boha a láska k bližnímu. Zážitky měl každý své. Ale shodli jsme se na tom, že přívětivé a usměvavé tváře a spokojenost místních v nás všech zlomili myšlení z rádoby civilizovaného světa a přerovnaly žebříček hodnot.
S poděkováním Ali a všem přátelům za super expedici …
……Oli
Je to bytůstka velmi něžná, ale i živel, ženská plná života, která má neuvěřitelně dobré srdce a lásky na rozdávání...A navíc odbornou způsobilost pro jednu konkrétní formu pomoci.
