SVĚT ZMĚNÍME JEDINĚ TÍM, ŽE DOKÁŽEME ZMĚNIT SAMI SEBE A NÁŠ PŘÍSTUP K NĚMU.
Zřejmě nic na světě se neděje náhodně...
Moje láska k Africe mě při mém objevování tohoto úžasného kontinentu dovedla až do Etiopie a zážitky a zkušenosti z této nádherné země k lidem, kterým je Afrika taky tak velmi blízká. A speciálně k lidem, kteří mají část svého srdce právě v Etiopii.
Afrika zřejmě nikoho nenechá bez emocí. Člověk ji buď přijme s pokorou, se všemi jejími klady i nedostatky, nebo ji zavrhne... Mám pocit, že zrovna u Afriky další varianta není možná. Nikoho nemůže nechat chladným to, co v Africe při svém putování prožije, ať už se jedná o její nádhernou a jedinečnou přírodu nebo o zkušenosti s lidmi.
AFRIKA NEJDE ZACHYTIT ANI OBRAZEM ANI POPSAT. AFRIKA SE MUSÍ PROŽÍT NA VLASTNÍ KŮŽI…
Etiopie je nejchudší země Afriky. Její HPD na obyvatele je 700 USD (2007), 39% lidí žije pod hranicí chudoby, 80% obyvatel pracuje v zemědělství, 12% v průmyslu a 8% ve službách.
Už první osobní setkání s touto zemí vyvolalo obrovský emocionální tlak, který vykrystalizoval v potřebu "něco udělat".
Proto jsme při druhé cestě s sebou vezli některé běžné věci jako jsou propisky, tužky, pastelky, fixy, omalovánky, notýsky, létající talíře, pexesa, trička..., které jsou pro většinu etiopských dětí nedostupné. Protože jsme nevěděli, jak rozumně tyto věci rozdistribuovat (rozdělit mezi nepotřebnější děti), napadlo nás oslovit nějakou školu, kde učitelé jistě budou vědět, které děti jsou potřebné nějvíc. A tak jsme navštívili jednu lalibelskou základní školu, kde nám pan Melkamu Mamo domluvil setkání s jejím ředitelem. Proč jsme navštívili zrovna školu v Lalibele vysvětlit neumím - ale asi to tak mělo být, protože opravdu se neděje nic náhodně... :-)
  
Všude na světě pravděpodobně žijí lidé, kteří, když uvidí přiležitost, jak se lépe zaopatřit, tak se ji budou snažit maximálně využít. A tak doufám, že naše věci se dostaly k dětem, že děti mají i svoje nové školní uniformy, na které jsme nechaly hotovost u ředitele... Nemůžeme se na tyto lidi zlobit a přestože mě tato zkušenost velmi rozladila, zkoušela jsem hledat dál "JAK" to udělat.
A objevila jsem Svatavu Nováčkovou...
Ohromnou ženskou, která si dokázala sbalit batoh a vydat se do Addis Ababy, do Asco Children Centrum - sirotčince pro HIV pozitivní děti...
Pojďte, prosím, společně, díky jejím zážitkům, navštívit centrum pro děti, které by to ve své životní situaci neměly jednoduché nikde na světě a jejichž první krůčky v ACC jsou extrémně těžkým startem do jejich života...
Zkusme těmto dětem otevřít svoje srdce a nechat se pohladit těmi malými ručkami po naší duši...
|
|
Září 2008 - chystám se opět do mé milované Afriky. Tentokrát nejen poznávat, ale hlavně pomáhat. Budu-li dost silná psychicky a nezklame-li technika, chci se s vámi dělit, ventilovat...
|
První tři dny jsem ovšem o sobě a o osudu převážených léků neměla jak dát vědět, neboť v centru, kde teď pracuji připojení taky nefungovalo. I vydala jsem se poprve za bránu oázy velmi relativního „přepychu“ - ven ze sirotčince, kde žije a na malé klinice se léčí cca 400 HIV pozitivních sirotků.
Už po cestě z addisababského letiště jsem taxíkem projížděla pouze chudými čtvrtěmi. Periferie AA, ve které jsem na čas zakotvila, se jmenuje Asco a patří k těm opravdu nejchudším. Myslím, že mnozí Evropané, zvláště pak každý na vše nadávající a věčně nespokojený Čech by měl na vlastní oči poznat bídu světa. Dokumentární filmy či publikované fotografie nestačí. Proti nim už jsme otrlí. Je třeba vnímat nejen očima a ušima. V reálu člověk (samozřejmě kromě důležitého čichu ) cítí hlavně srdcem. Až po něm nastupuje rozum, který např. moje myšlenky setřídil tak, že jsem schopná po pěti prožitých dnech psát s trochou nadhledu a bez prvních silných emocí. |
Zase jsem odbočila. Pevně věřím a očekávám, že Etiopie je překrásná země a moc se těším, až po ní budu za šest týdnů cestovat. Z AA jsem doposud neviděla ani kousek civilizovaného velkoměsta. To mě čeká, až se se svým notebookem vydám místní dopravou na Piaza, a dalším taxi busem na Bole Road, kde prý funguje opravdová internetová kavárna s bezdrátovým připojením. Tolik přepychu že mě čeká?! Odtud snad odešlu tuto zprávu na svůj blog.
Zatím se mi podařilo díky ochotnému průvodci odtud z centra najít internetovou boudu a odeslat pár e-mailů mým blízkým. Chudobu jsem na svých cestách po Africe už mnohokrát viděla, ale tady, v nadmořské výšce přes 2600 m, musí být život v chatrčích velmi těžký. Když chodili lidé v Tanzánii a Ugandě bosí, bylo to pod hřejícím sluncem přirozené. Tady je chladno, zvlášť v noci. Oblečení, pokud mají dvoje a jedno mohou vyprat, těžko schne. A všude pod nohama bláto. Z většiny (krásných) obličejů čiší smutek a nemoc. Jen v AA jsou prý HIV pozitivní desítky tisíc dětí. Dokumentární film o pracijících etiopských dětech nelhal. Neuvěřitelné množství jich sedí na bobku podél cest a čistí boty. Je naprosto nepochopitelné, proč si ti chudí lidé nechávají čistit třeba sandály, když se za chvíli stejně zablátí a ostatní oblečení mají totálně špinavé. Je to snad ze solidarity k těm malým čističům? Nebo tím dávají najevo svou určitou solventnost ?
Směnila jsem výhodně (s druhou zde pracující dobrovolnicí) 10 dolarů za 100 birrovou bankovku. Problém, nikde jsem si nic nemohla koupit, tak velký peníz tady v Asco nejsou schopní rozměnit. Za sobotní internet jsem potřebovala zaplatit 3,60 birrů. Dnes jsem za hodinu připojení platila 12 birrů!
Omlouvám se všem, kteří očekávali dobrodružné psaní, ale zatím jsem byla ve špatném rozpoložení. Jednak mě denně, od rána do večera a od večera do rána, bolí hlava, ale jsem samozřejmě taky ve stádiu zvykání si na poměry v zařízení, ve kterém pracuji. Moje oblíbené růžové pilulky absolutně nepomáhají. Domnívala jsem se, že na mě možná působí pobyt v nezvyklé nadmořské výšce, ale dnes jsem si v jednom chatrčovém obchodě koupila mletou kávu a zdá se, že problém způsoboval kofeinový absťák. Vždyť nám kafe nedali ani ti Turci téměř před týdnem v letadle! Jestli si upravím fyzický problém, snad se mi vrátí i humor. Velmi dobře si uvědomuji, že jsem za těch pět dnů nesrovnatelně otrlejší a už semi nederou do očí slzy nad dětmi, které tady opatruji. První dva dny bylo těžké se udržet a brečela jsem tak, aby mě ony, ani pracovnice domorodého personálu neviděly. Ale o dětech a o jejich životě v centru napíši příště. Promiňte mi, jestli je mé povídání nezáživné. Budu se snažit polepšit. Blogy naštěstí nejsou povinnou četbou a známkování formou reputace mi už taky doma nikdo nekontroluje. A i kdyby, televizi by mi nezakázali, neb tu stejně žádná není.
Addis Ababa 8. 9. 2008
| Nevím, jak začít. Promiňte mi to. Před půlhodinou nám zemřelo dítě. Během dvou týdnů už třetí. |
|
Už včera byl moc smutný den, protože v noci zemřela holčička, která ještě před nedávnem, vždyť jsem tady jen 14 dnů, měla na hlavičce takové ty africké hromádky kudrnatých vlásků postahované spoustou barevných gumiček. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se její stav tak zhorší, protože napohled nepatřila k podvyživeným dětem. Lékaři se moc starali, umístili ji do inkubátoru, měla velice bolavé nožičky od nártů po prstíky. Navečer jsem ji krmila sondou, ale žaludek se vzedmul. Pak upadla do kómatu. Dělali na její záchranu co se dalo. Ráno už bylo její místo prázdné.
Dnes navečer, když jsem unavená seděla s posledními šprčky na rohoži na zemi a čekala, až na ně přijde řada a budou odneseni do svých postýlek, personál začal zděšeně pobíhat, monitorovací přístroj pískal, vběhla jsem do pokoje, kde leželo bezvládné hubené tělíčko chlapečka. Zavolali jsme lékařku, která se snažila o oživení, ale i mně bylo jasné, že je to marné.
|
Bude se mi těžko usínat, nemám s kým o tom promluvit, proto se snažím alespoň vypsat. Padl na mě veliký smutek, i když vím, že pro to dítě asi nebylo lepšího východiska. Myslím na jeho rodinu, protože mám před očima, jak dnes před polednem přišli oba rodiče toho malého děvčátka. Seděli jsme zrovna s dětmi venku na sluníčku na rohoži, maminka se zastavila a dlouho se na nás dívala. Jako by očima pořád hledala tu svoji malou holčičku, která tady měla sedět taky, možná se jí hlavou honily myšlenky, proč si smrt vzala zrovna její dítě, proč si nevybrala jiné z tolika nemocných. Rodiče byli ve špinavých ubohých šatech a bylo mi jich líto dvojnásob. Jednak kvůli ztrátě určitě milovaného dítěte, ale taky pro jejich beznadějně smutný a těžký život.
Děsím se, jestli zítra přijde jiný pár, který se asi až ráno dozví, že přišel o dítě. Denodenně vidím, jak lékaři opravdu pečlivě a s pomocí řady léků bojují o zdraví dětí. Ale co ty špunty, kteří přežijí, čeká do budoucna? Vím, že nikdo nemá právo rozhodovat o tom, kdo má přežít a pro koho je lepší umřít dřív, než se začne protloukat těžkým životem ve špíně a o hladu. Ale i takové myšlenky se mi v hlavě rodí.
Na jedné straně vidím obětavost a fundovanost lékařů, na druhé straně domorodá pomocnice, která možná čtrnáctidenního novorozence, ke kterému ji zavolám, že je mokrý i přes dvě deky, ve kterých jsem ho chovala, abych ho uklidnila, přebaluje toho chudáčka, jako když malé dítě neobratně smýká s panenkou. Zadeček celý červený opruzeninou je zabalený v hadrech a igelitu. Dítě je napojeno na kapačku, proto má na ručičce zapranou ponožku, aby si nevytrhlo jehlu. Musela jsem utéct, když jsem viděla, jak s tím odloženým dítětem, které matka opustila a nikdo ho tady samozřejmě neadoptuje, zachází. To je začátek jednoho těžkého života. A taky jsem dnes poprve viděla konec jiného, který byl taky teprve na startu.
Za trochu lásky šel by světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel by bosý - Jaroslav Vrchlický. Já s trochou lásky a dvanácti kilogramy léků letěla na druhý kontinent, abych zjistila, jak nečekaně moc té lásky ve mně je.
Nechci být patetická, ale až v takových situacích zjistíte, kdo všechno jste. Člověk by si myslel, když je sám se sebou čtyřiadvacet hodin denně už přes padesát let, že se má přečtenou. Divili byste se. Myslela jsem, že jsem cholerik, ale kolik trpělivosti a lásky k těm nemocným černým dětem jsem v sobě objevila! Se Zachariasem jsme udělali obrovský pokrok. Když jsem to „miminko“ poprve uviděla, nezadržela jsem slzu a opatrně se zeptala, jestli jej můžu vzít do rukou. Tak mi připadal z jiného světa a křehký. Když mi pak řekli, že už má dva roky, nemohla jsem tomu uvěřit.
| Strávil tři týdny v mé náruči (samozřejmě k němu se střídali další podnájemníci, takový přepych bychom si nemohli dovolit). Přestal křičet to svoje „eme“, začal se i usmívat a pak jsem si jednou odskočila a nechala jej s ostatními sedět na zemi. Po návratu hledám Zachiho. Nikde nebyl, nikdo ho nepostrádal. Zpanikařily jsme, až jsme ho objevily v kuchyňce za ledničkou. Na nožkách. Teda ne, že lednička byla na nožkách. Zacharias! Došel tam sám podél nábytku. Cítila jsem se jako trenér olympijského vítěze. Druhý den jsem jej opět hledala. Řekli mi, že šel „dolů“, což znamená mezi zdravé děti. Ale bude tam jen dočasně, protože má rodinu. Na zkoušku, jestli se jeho zdravotní stav znovu nezhorší. Byla to pro mě veliká rána, i když jsem si už předtím lámala hlavu, jak ho budu jednou opouštět. Jak budeme oba trpět. A ono je to velmi jednoduché. Druhý den jsem se šla za ním podívat. Seděl na „kuchyňské lince“ spolu s dalšími šesti batolaty. Probíhalo krmení. Z jednoho talíře, jednou lžící je dokolečka krmeno sedm dětí. Zůstala jsem stát uprostřed místnosti, Zacharias se jen podíval co se děje a víc už si mě nevšímal. Měl už jiné pečovatelky. A tak jsem se slzami v očích odešla. Samozřejmě, že jsem si hned za dveřmi v klidu uvědomila, že je to to nejlepší, co se mohlo stát. |
Moji lásku potřeboval jako utržená kytka vodu. Zbrchal se a doufám, že prožije se svou rodinou i HIV pozitivitou relativně šťastné dětství.
Týž den mě lékaři požádali, abych se začala intenzivně věnovat novému dítěti. Tariku má rok a půl. Je to nechtěné těžce podvyživené dítě. Přišel sem 22. září tak hubený, že i sezení a ležení ho musí po chvíli bolet. Kňoural, odstrkoval mě, ale když jsem ho vrátila do postýlky, brečel. Nemohla jsem k němu najít cit. V duchu jsem na něj byla zlá, že vlastně neví co chce. Připadalo mi šílené, že poslední tři týdny mám strávit (navíc po přítulném a skladném Zachariasovi) s tímto nohatým a nepřístupným dítětem v náručí.
Večer se mi udělalo zle. Několik hodin jsem zvracela, měla zimnici a průjem. Bylo mi mizerně, šly na mě mdloby, ležela jsem v koupelně na zemi s nohama nahoru opřenýma o zeď, abych sebou nepraštila na kachličky. Ráno jsem byla slabá, ale celkem v pořádku. Uvědomila jsem si, jaké to je, když je člověku zle. Potřebuje vědomí přítomnosti někoho blízkého, kdo s ním soucítí, ale je citlivý na zvuk, na dotek, na světlo.
A něco se ve mně zlomilo. Když beru Tarika do náručí, obalím ten kostnatý zadeček měkkou dekou, aby ho moje paže netlačila. Snažím se ho přebalovat sama, aby mu některé otrlé pomocnice zbytečně nedřely opruzenou kůži. Po obědě všechny děti spí. Tariku klečí v postýlce a křičí. Vzala jsem ho do náručí, kde na půldruhé hodiny usnul s hlavou pod mou bradou.
Už nemá sondu, večer jedl s ostatními dětmi rýži. Po prvních třech dnech chození s ním v náručí, klidného mluvení a zpívání českých písniček se Tariku poprve pousmál.
|
Tariku se malými krůčky lepší. Sem tam to v duchu asi zakřiknu a gejzírem z něho vyletí veškerá rýže i mléko. Ale zas je dobře. Jemu. Mě tak rozbolely kříže, že s ním v náručí nejsem schopná postát, natož další celé dny pochodovat po venku. Máme tu jedno křeslo, které teď spolu okupujeme. Tarikovi se sezení nelíbí. Úpím bolestí, mažu se střídavě Dolgit krémem a Fastum gelem, úplně zbytečně polykám Ibalginy. Všichni se na mě s porozuměním k mé bolesti dívají, ale to je tak všechno. Jeho paní doktorka mi řekla: „Sorry, but Tariku is better!“. No, neradovali byste se?!
Na tohoto kluka budu setsakramentsky dlouho vzpomínat. Kdo ví, jakou životní dráhu má napsánu kdesi ve hvězdách? Maminka, která ho nechala téměř umřít hlady, sem za ním v neděli samozřejmě nechodí. V roce a půl při délce 76 cm vážil 5,24 kg. Je HIV pozitivní. Už nemá ty permanentní vrásky kolem pusy a s oporou ustojí na svých tenkých nožkách. Ale jak se jednou v životě obrazně řečeno „postaví na vlastní nohy“?
To se už nikdy nedozvím. Budu si přát, až se tu po dovolené na skok před odletem domů zastavím, aby na tom byl ještě lépe než dnes. A už měl nějakou jinou teplou náruč. Jen pravidelná strava a přebalovací program tvorečkovi, který zatím vypadá a chová se jako zvířátko, ale je člověkem jako každý jiný, k životu nestačí.
| Tariku dnes. No není "kondžo"? - krásný? V tom stínu není vidět, že se na mě usmívá.
Jestli jsem to s fotografiemi přehnala, pak mi promiňte. Je to tvrdá realita, ale tělíčko je oblečené, senzaci tím rozhodně nesleduji. A taky se samozřejmě bláhově nedomnívám, že beze mě by byl bídně zahynul. Život mu zachránili lékaři a já jsem mu jen zpříjemnila jen jeho malý kousek. Myslím, že tyto nežádoucí těžce podvyživené děti přežívají díky základnímu instinktu a pudu sebezáchovy. Nejsou schopny hluboké a trvalé náklonnosti. Chytají se příležitostí – misky rýže, hrnku mléka, lidské náruče. Ostatní děti odstrkují a na první pohled působí sobecky, protože jsou nedůtklivé a prchlivé. Ale jsou to batolata s těžkou životní zkušeností.
Dnes, kdy odesílám tento článek, má Tariku za sebou první hlasitý smích a dávno nebolavou prdelku. Já se už druhý týden nemůžu zbavit té bolesti zad, ale bohužel to jediné křeslo „bylo odsud odneseno“. Od toho okamžiku opravdu nelitiji, že tu nezůstanu podle plánu dalších několik měsíců.
|
Práce v centru mi dala hodně. Nelituji času, který jsem dětem věnovala. Bude se mi po nich hrozně moc stýskat. Kdyby se mě někdo zeptal na motto mého pobytu zde, bez rozmyšlení bych řekla, co bych nejradši nechala vytisknout na plakáty a všude tady rozvěsila: „Ticho léčí“ a „Čistota půl zdraví“. Tyto české nástěnkové slogany tady nikdy neslyšeli a neviděli. Ke škodě jejich malých pacientů.
Svatava Nováčková
více na VIP blogu Svatavy zde
Každá moje návštěva Afriky mě nějakým způsobem změnila.
Když jsem byla v Africe poprvé, v roce 1990 v Maroku, kdy jsme po revoluci poprvé překročili hranice mezi "východem a západem", otevřela mi moje srdce. Doslova... Vycestovali jsme po revoluci poprvé a rovnou přes západní Evropu do Maroka. Netušli jsme, co můžeme čekat, nikdo neměl s cestováním žádné zkušenosti a tak se sem tam maličká obava z neznámého objevila...
Byl to tenkrát jeden nezapomenutelný zážitek z Ribátu. Cestovali jsme s naší brožurkou "Evropou bez peněz", ve srovnání s Američany, kteří měli svého průvodce "Evropou levně za 30 USD na den". Cestovali jsme s batohem na zádech, spali jsme v levných ubytovnách a mírné nepohodlí bylo bohatě vyváženo zážitky, kterých se nám díky našemu způsobu cestování plnou měrou dostávalo.
Tak jsme se taky ubytovali v jedné levné ubytovně v Ribátu. Byl to klasický, dvouposchoďový, arabský dům postavený do čtverce, uvnitř s nádherným atriem. Přízemí měl pronajaté provozovatel ubytovny, nahoře bydlela majitelka se svoji rodinou. Chtěli jsme prozkoumat Ribát, ale v ubytovně čekali velkou holandskou výpravu, která měla pobyt rezervovaný dopředu a tak jsme souhlasili s možností, že zde budeme pouze 3 dny a potom musíme ubytovnu ráno opustit.
Ribát nás nadchnul a tak jsme se domluvili, že se po návštěvě Marakéše ještě na pár dní vrátíme. Při našem balení se mi ale udělalo nevolno, začala jsem prudce zvracet a vyskočila mi teplota do závratných výšin nad 39,8. Nebyla jsem schopná pokračovat v balení, ani žádné další cestě. Majitel houstlu však byl neústupný, přes naše prosby, aby alespoň mě nechal ležet nouzově na jedné posteli, že ostatní se poohlédnou po jiném ubytování v Ribátu, nás nemilosrdně vyhodil...
A tak jsem se najednou ocitla na mé modré karimatce ve stínu jediné palmy, která před ubytovnou rostla, neschopná čehokoliv. Slunce neúprosně svým dopoledním žárem rozpalovalo všechno kolem a já jsem zvracela do igelitového sáčku. Jako čerstvě absolvovaný klinický farmaceut jsem s sebou pochopitelně měla nadstandardně vybavenou lékárničku, ale nebyla jsem schopná jakýkoliv lék v mém rozbouřeném žaludku udržet. Bylo mi tak velmi špatně, že si toho potom už moc nepamatuji, jen nějaký ruch kolem, kamarádi brali mě i moje věci a vedli mě nahoru do patra nad ubytovnou.
Majitelka domu si všimnula, v jakých jsme se ocitli nesnázích a nabídla pomoc. Absolutně nezištnou pomoc v okamžiku, kdy jsem už nebyla schopná rozumně uvažovat, co budeme dělat dál. Vzala si 6 neznámých lidí do svého domova a ubytovala nás u sebe. Uvařila mi nějaký silný bylinkový čaj a já ho vypila, "obavy o svůj život" jsem už zcela odsunula stranou :-) a jediné, co jsem si uvědomovala, byla moje hluboká vděčnost, protože jsem do večera přestala zvracet a udržela v sobě svoje léky. Naši kamarádi ráno odcestovali do Marakéše a se mnou zůstala v Ribátu jen moje sestra. Pochopitelně jsme se stali atrakcí pro celou rodinu, chodili se na nás dívat děti i vnoučata, česali mě, vodili se se mnou za ruku a "chlubili" se u ostatních kamarádů, jakou mají návštěvu...
Tenkrát se nestalo nic jiného, než že jeden člověk nezavřel oči nad problémy druhého šlověka.
Nebylo to o penězích, majetku, barvě pleti nebo o sociálním postavení... Bylo to o pomoci, lidskosti, člověčenství a o úžasné a hluboké životní zkušenosti, která změnila můj život po všech stránkách...
NEZAVÍREJME, PROSÍM, OČI V OKAMŽIKU, KDY PROBLÉMY U DRUHÝCH VIDÍME MY...
[^] nahoru
|
 |
 |
| Etiopie/Lalibela: Astewale Zewdu Bezie (2008) |
 |
| Etiopie/Lalibela: základní škola, 2008 |
 |
| Etiopie/Lalibela: základní škola, 2008 |
|
