ISTANBUL

Vítr od Zlatého rohu míchá vůni naší pravé turecké kávy s vůní rybího trhu… Výhled na mešitu ozářenou zapadajícím sluncem podbarvuje turečtina kolem nás, kavárničky  před Egyptským bazarem jsou plné spokojených Turků, kteří v sobotu do Istanbulu na bazary vyrazili za velkými nákupy. Vůně kebabu nás báječně lechtá v nose a vnímání současnosti se posunuje o desítky let zpátky.

Istanbul – brána do orientu

Istanbul je naprosto neskutečná směs národností a neuvěřitelné množství lidí. Město je bez lidí snad jen brzy po ránu, kolem osmé jsou již ulice plné lidí. A to jak v létě, tak v zimě. Jako velice významná kulturní a obchodní křižovatka město vždy přitahovalo lidi všech profesí, národů a vyznání. Proto lze bez nadsázky říci, že dnešní Istanbul je kosmopolitní město, kde se potkávají muslimové, židé i křesťané.

Istanbul, zpočátku Roma Nova, ve starověku Byzantion (Byzanc), od 4. století n.l. do roku 1930 Konstantinopolis (Konstantinopol), u Slovanů Cargrad ( Cařihrad)… Asijská část Istanbulu byla pravděpodobně osídlena už 3000 let př. n. l.. Největší město a nejvýznamnější přístav Turecka, do roku 1923 hlavní město.

Istanbul – slovo vonící dálkou, kořením, orientem. Jedno místo, jedno město… Přesto dva kontinenty, dvoje moře, stovky památek, tisíce historických událostí, fantastický duch… Bospor, který spojuje město, je zároveň velmi strategickým místem, které spojuje a odděluje kontinenty, Asii a Evropu. V evropské části Istanbulu se nachází většina významných památek a také historické centrum města, původem ještě z dob Římské říše. Bospor je strategická mořská úžina, dopravně velmi využívaná. Její název znamená „Ten s úzkým hrdlem“. Hloubka je 118 metrů, délka 31,5 kilometrů. Tato mořská cesta spojuje Černé moře s Marmarským. Podle pověsti přepluli Bospor jako první argonauti hledající Zlaté rouno.

Historie

Historie města sahá do období antiky. Malá osada Byzantion se rozrostla za časů Východořímské říše a stala se její metropolí. Později se stala centrem i řecké kultury a Pravoslavné církve. Ke konci existence byzantské říše bylo město několikrát vypleněno křižáckými vojsky.

Istanbul byl za časů byzantské říše jako Cařihrad hlavním centrem obchodu a kultury a zůstal jím i po dobytí města Osmany. Přesunuli své hlavní město, ležící dříve v Malé Asii, do Istanbulu  a začali rozšiřovat do té doby poměrně neznámý islám. Název změnili na dnešní, ale do roku 1453 město ale nazývali „Konstantiníje“. Osmané se zapsali do tváře města velmi výrazným způsobem. Každý panovník osmanské říše postavil na svojí počest vlastní mešitu. Díky tomuto zvyku můžeme v současné době obdivovat až 35 velkých, velmi bohatě zdobených mešit (Modrá mešita, Tulipánová mešita, Sulejmanova mešita…), a kolem stovky menších.  V islámském duchu byla přebudována i katedrála Hagia Sofia.

V Istanbulu se usazovali obchodníci z porobených států (Řecka, Srbska, Bulharska či Arménie) a město tak pomalu začalo získávat svůj kosmopolitní ráz. Ke konci 19. století byl Istanbul moderním milionovým městem s podzemní i tramvajovou dráhou, železniční spojení do Evropy bylo samozřejmostí.

Významným historickým mezníkem pro město i celé Turecko bylo vypuknutí první světové války, v níž se Osmanská říše, již jako velmi slabá, přidala na stranu Německa a Rakouska-Uherska. Válku však země prohrála a Turecko bylo obsazeno vojsky vítězných mocností (Anglie a Francie). V této době se začíná veřejně projevovat Mustafa Kemal, který se v dubnu 1919 stává inspektorem Deváté armády ve východní Anatólii. Ve východní Anatolii se také formuje kemalistické hnutí, do jehož čela se Mustafa Kemal postavil. V roce 1923 tak Mustafa Kemal Atatürk ustanovuje republiku a  z taktických důvodů přesunuje sídlo státu do Ankary. Ta leží ve vnitrozemí a v případě další války by nebyla tak snadno napadnutelná. Istanbul se tak poprvé ve své historii stává pouhým městem.

Mustafa Kemal

V roce 1923 byl Mustafa Kemal zvolen prvním tureckým prezidentem a tuto funkci zastával až do své smrti.
Své reformy vedoucí k modernímu Turecku začal nový prezident zrušením kalifátu v březnu 1924. následovala sekularizace státu, tedy oddělení církve a státu, uzavření církevních škol a jejich nahrazení školami civilními. Islámské právo šaría bylo zrušeno a nahrazeno ve správě státu upraveným švýcarským občanským zákoníkem, důraz byl kladen na místní rozvoj. Základem trestního zákona se stal italský trestní zákoník, obchodní právo bylo zavedeno na základě práva německého. Vytvořil zcela nový politický systém a dal ženám stejná práva jako mužům (věc v muslimském světě nebývalá).
Další mimořádně důležitou reformou bylo zavedení upravené latinky do užívání, namísto původního arabského písma. Jedním z důvodů bylo to, že arabština nešla psát na sacím stroji. Prosazení novot bylo docela tvrdé – používání staré abecedy bylo totiž postaveno mimo zákon, podobně jako vyučování náboženství ve školách. Všichni ve věku 6 až 40 let byli povinni chodit do školy a čit se novou abecedu. Vydávání knih a novin ve staré abecedě bylo zakázáno a nová vydání kontroloval stát. Ve stejné době se přešlo i na užívání evropského kalendáře (do té doby byl používán kalendář muslimský počítaný od útěku Mohameda z Mekky do Medíny). Oddělením od staré kultury bylo i to, že zakázal nošení typického fezu a tradičního tureckého oblečení, zákaz byl sankcionován vysokými tresty. Povinně bylo zavedeno nošení evropských šatů, a sám Kemal obvykle vystupoval v klobouku a saku. Pro muslimskou zemi je také pikantní, že prezident vyzýval všechny (tedy i ženy) k tančení evropských tanců. Byly otevřeny výtvarné školy, kde se mládež učila kreslit, činnost v islámu zakázaná, protože námětem byli i lidé a zvířata.
Zásahy do náboženství šly tak daleko, že byla arabština při modlitbách v mešitách dokonce nahrazena turečtinou. V důsledku těchto zákroků jej konzervativní muslimové považovali za zrádce víry a jeho údajný výrok o Mohamedovi jako bezectném velbloudáři byl v těchto kruzích šířen jako důkaz neúcty k náboženství. Tomu ostatně napomáhala i Kemalova obliba alkoholu, pro muslima dost netypická.
Přestože reformy byly prosazovány velmi tvrdě – mluví se i o vraždách protivníků – byly přijímány v Evropě velmi kladně a prestiž Turecka na mezinárodním fóru velmi vzrostla. To se projevilo i v roce 1936 na konferenci v Montreux, kde se povedlo Turecku získat zpět suverenitu nad dardanelskou úžinou.
Kemal byl přes všechny reformy v národě mimořádně oblíben, takže je dodnes považován za národního hrdinu a kult jeho osobnosti byl tak silný, že mu byl v roce 1934 parlamentem udělen titul “Atatürk”, tedy otec Turků. Bylo to v době, kdy byl vyhlášen zákon o příjmeních (do té doby věc v Turecku neznámá), a tak se stal tento titul zároveň i Kemalovým příjmením. Při vládě se přes veškerou demokratičnost Kemal opíral především o armádu a policii, které zajistily, že odpor proti jeho reformám nikdy nepřekročil rozumnou míru. Pravidla, která ustavil, platí dodnes a jednoznačně byl člověkem, který zaostalému Turecku pomohl k solidní prosperitě.

Ve městě žilo ještě v 50. letech minulého století velké množství Řeků, kteří tu tvořili významnou komunitu již od doby pádu Byzantské říše. Po nepokojích v září roku 1955 však byli nuceni odejít; stali se terčem násilných útoků tureckých ultranacionalistů.

Adnan Menderes, tehdejší premiér Turecka, poté zahájil velkou modernizaci celé země, která se samozřejmě dotkla i největšího města země. Postavily se nové silnice a dálnice, objevily se továrny, vzrostla ekonomika. Životní úroveň rostla také a to přimělo i další Turky, aby se nastěhovali do Istanbulu. Z milionového města se stalo během třiceti let pětimilionové a do roku 2000 již předstihlo ve své velikosti Paříž. Mnoho malých vesnic v okolí velkoměsta se změnilo na čtvrtě s městskými domy a průmyslem, mnohdy však byla úroveň zástavby velmi nízká. Bospor byl přemostěn dvěma zavěšenými mosty, vznikla dálnice do hlavního města Ankary, vyrostly mrakodrapy…

Památky

Hagia Sophia

Zřejmě nejznámější stavbou Istanbulu je Hagia Sophia (Aya Sofya), nebo-li chrám Boží moudrosti, ve své době největší stavba svého druhu na světě. Výška hlavní kopule je 55m. Starověký byzantský chrám vybudoval Justinián l. mezi lety 532-537 n.l.  Chrám byl v roce 1453 přestavěn na mešitu a přistavěny byly minarety. Je úžasné nacházet zde prvky muslimské i křesťanské víry vedle sebe. Křesťanské jsou fresky, jež byly odkryty při různých restauračních pracích a muslimské jsou symboly vyskytující se všude možně v chrámu. I dnes Hagia Sophia ohromuje početné davy návštěvníků svojí monumentální velikostí. V současné době funguje jako muzeum zachycující vývoj využití této velkolepé stavby.

Otevřeno denně 9:30 – 16:30 mimo pondělí

Tel. (212) 522 17 50

Modrá mešita

Modrá mešita (Sultanahmet) stojí naproti Hagia Sophia. Je nejznámějším symbolem Istanbulu hned po Hagia Sophia. Modrá mešita je největší ve městě a jako jediná má šest minaretů. Stavbu Modré mešity si objednal sultán Ahmed l. a podle pověsti měla předčít krásu chrámu Boží moudrosti. Sultán si prý přál krásné zlaté minarety, jenže slovo zlato zní podobně jako číslovka šest. Architekt tak omylem místo zlatých minaretů postavil šest minaretů. To byl ovšem docela problém. Šest minaretů již měla Kába v Mekce. Ahmed prý musel poslat do Mekky peníze na stavbu sedmého minaretu, protože si nemohl dovolit mít na mešitě stejný počet minaretů, jako je v nejsvatějším místě, kde žil sám Mohamed. Věčnou otázkou však zůstává, jestli nebyl architekt nějak zmanipulován a nepostavil oněch šest minaretů schválně, aby Kába vypadala zase o něco honosněji.

Modrá mešita je zvenku šedá. Zvědavá otázka na původ jména je zodpovězena při vstupu do mešity a prvním rozhlédnutí uvnitř. Stěny mešity jsou obloženy modrou fajánsovou mozaikou, speciálně připravenou na přání Ahmedal. pro výzdobu této mešity.