| TANZÁNIE 2010 |
|
Po dobrých zkušenostech ze společného cestování jsem se rozhodla vyrazit s kamarádkou Ali omrknout další kousek neznáma. Společná touha poznávat Afriku nás doháněla téměř k šílenství celé léto. A tak jen co se v Čechách ochladilo, začaly jsme kout pikle…
|
|
|
Šťastné shledání |
| Do Dar es Salaam jsem přiletěla téměř o půlnoci. Všechny potřebné i nepotřebné informace jsem tentokrát kompletně nechala na Ali, neboť vše se seběhlo tak rychle, že nebyl čas. O Tanzánii jsem věděla pouze to, že vízum je 50 USD a navíc jsem se mylně domnívala, že Dar je hlavní město. O světě, který byl za celní kontrolou, jsem neměla ani páru.
S plným močovým měchýřem a se vzpomínkou na poslední SMS od Ali: „ sejdeme se u východu z letiště. Nemůžeme se minout“ jsem vyšla do dusné noci. Postávalo tam pár lidí, pár taxikářů, ale Ali nikde….
Po několika pokusech marného volání na špatné číslo, mě Ali našla na bobku u rozebraného telefonu, když jsem zkoušela, která SIM karta tu vůbec bude fungovat. „ Ahoj, dělej, dělej!“ přivítala mě ve spěchu „Bajaji (čti Badžač) čeká!“ Rozhodly jsme se předem, že tenhle výlet bude extra levný a parťačka dodržela slovo. Každá vteřina teď znamenala ztracený šilink. A tak jsme nasedly do rozhrkaného vozítka a to nás odvezlo k hotelu do indické čtvrti.
|
  |
|
|
Mysli hlavou! |
| Ali zaplatila řidiči. Přesto, že se musel ptát 3x na cestu a ještě šel několikrát čurat, mu dala spropitné. Smála se od ucha k uchu. „Tak jsme tady. To je náš hotel.“ Pravda, nebyl to zrovna Holiday Inn, ale byl to alespoň Holiday :-). Stály jsme po půlnoci uprostřed potemnělých a téměř liduprázdných uliček indické čtvrti a zíraly na plechová vrata. Zkusily jsme se do nich opřít, ale bylo zamčeno. Zabušily jsme….a nic. To už se nám přestávalo líbit a tak jsme zabušili ještě jednou a pořádně. Zase nic. Už jsme začaly bušení doprovázet nadávkami, když k nám z protější ulice přikráčel černoch a ukázal nám, že hned vedle vrat je zvonek. |
|
|
První den v Dar es Salaam |
|
Do nového dne jsme se probudily obě zpocené a ulepené. Daly jsme si sprchu, posbíraly věci a vyrazily rovnou do slumu. To neměla být žádná turistická atrakce, ale adresa českého kamaráda, kde měla Ali zbytek svých zavazadel. Přes celé město jsme se trmácely místní hromadnou dopravou. Minibusům, kam se vejde vždy minimálně jednou tolik pasažérů, než jsme původně myslely, se tu říká "daladala". Pro přesun po městě je to nejlevnější varianta. Autobus byl přeplněn lidmi a všichni se neustále potili. Nás nevyjímaje. Ali začala vypravovat co, kde a jak a já se v jejích slovech celkem s přehledem ztrácela. Byla tu už před měsícem a teď navíc o den dřív a tak se tu už cítila jako doma. Až později na tržišti, po třech zatáčkách, když už nevěděla kudy zpět, jsem ji ubezpečila, že neumím sice nic svahilsky, ale zato trefím :-). Když jsme si vyzvedly všechny věci, rozhodly jsme se zahájit výlet válením na pláži. S úspěchem jsme nasadily velkotonážní batohy na záda a zamířily zase zpět k centru. Daladala není určena zrovna pro turisty. A tak jsme se mezi lidmi proplétaly a stále se omlouvaly, pro případné ublížení na zdraví. Na sezení nebylo místo a tak jsme se alespoň snažily udržet v blízkosti dveří. Jenže dav postupoval a tlačil nás stále více dozadu. Když jsme nechtěly, popohnal nás přímo konduktér (asistent řidiče). Jak bude vypadat vystupování, jsme si raději nepředstavovaly….
|
 |
|
|
Mikadi Beach |
| Taxi nás vyhodilo u cedule s nápisem Mikadi Beach Camp. Za dvojlůžkovou chatičku jsme zaplatily 25000 šilinků. Dostaly jsme do ruky klíč s přívěskem skořápky z kokosu. Chatka číslo 5 byl parádní domeček na kuřích nožkách přímo u Indického oceánu. Vítr profukoval skrze mřížoví a uvnitř byly jen dvě matrace a moskytiéra. Jednoduché a kouzelné. Atmosféru dokreslovali urostlí nádherní Masajové v celé parádě, kteří hlídali kemp.
Byla to dokonalá romantika, tedy až na jeden malý háček…byly jsme dvě baby.
|
 |
|
|
Sightseeing |
|
Probudila jsem se brzy ráno a šla se podívat na východ slunce. Byla to nádhera. K snídani jsme si dopřály sladké a šťavnaté mango, zařídily pár bezpečnostních opatření a vyrazily do velkoměsta. Hned v přístavu nás přilákal obrovský mumraj lidí. Okamžitě jsme se vydaly zjistit, co se děje. Dorazily jsme tak na rybí trh. Atmosféra byla dokonalá. Všecko bylo v plném proudu. Plno křiku, smlouvání a domlouvání a všudypřítomný typický pach rybiny. Škoda jen, že to celé na nás působilo tak silně, že jsme se ani neodvážily vytáhnout foťák. Každopádně lepší nějaké fotky, než vůbec žádné…
Po pár nutných úkonech, jako je internet (1000 šilinků za půl hodiny, která trvá 20 min.) a snídaně, jsme vyrazily do čtvrti Mwenge. Chvilku nám trvalo, než jsme našly správný autobus. Ale nakonec jsme úspěšně nasedly a nechaly se dovézt až na konečnou. V Mwenge je trh s tanzánským uměním: dřevěné sochy, boty, šátky náramky a …korále, korále, korále.
Krámky hýřily všemi barvami a lákadel na to, jak utratit peníze, tu bylo na tisíce. Z každého obchůdku se vesele ozývalo. „Jambo, karibu! Come in“. Velice snadno jsme se nechaly unést a podlehly nákupní horečce. Přeci jen jsme ženy, že ?
Když jsme se vrátily zpět do kempu, zaslouženě jsme se šly svlažit (nebo spíše ohřát ) do vody. Ali byla poměrně zklamaná, neboť voda už začala ztrácet teplotu bodu varu: „Je to studené!“ stěžovala si. Ale při tom do termálních lázní to nemělo daleko.
K večeru přestal foukat vítr a začalo být dusno. Sem tam se rozsvítila obloha od blesku. Válely jsme se v naší malé chaloupce a najednou jsme uslyšely první kapky, vítr a déšť. Tedy spíše průtrž. Všechno začalo lítat v divokém větru a déšť nám smáčel věci pohozené poblíž mřížoví.
Pak „kap, kap…“střechou začalo lehce pršet dovnitř. A tak jsme se jen ze spodu dívaly na tu střechu z banánového listí a tiše doufaly, že vydrží…
|
  |
|
|
DIETA |
|
Když jsem se dalšího dne probudila, Ali už běhala po pláži a lovila fotky. Převalila jsem se na druhý bok s klidným svědomím, že konečně začala pracovat :-).
Daly jsme si ranní koupel v Indickém oceánu a hned potom sprchu v méně slaném podání. Sladká voda tu prostě nebyla. Po snídani, kdy jsme do sebe nacpaly obří ananas, jsme se vydaly navzdory pražícímu slunci do města.
Rozhodly jsme se tu upravit svá vnadná těla do menší velikosti a tak jsme se skutečně snažily. Oběd tomu značně odpovídal – mastné hranolky a sladká kola. Jenže protože jsme se vlekly za jedním obchodníkem až na okraj města do chudé čtvrti, oběd nás přišel dohromady za obě přibližně na 20 Kč. Tomu už se u nás říká „za levno“.
|
 |
|
|
Jak se dělá dobrý business |
|
Byla neděle. Plány pro tento den jsme měnily každých pět minut. Nakonec jsme se rozhodly vydat opět na trh Mwenge. Ali mi dala lekce smlouvání a dobrého businessu. Po velkém nákupu, kdy jsme měly obě dvě ruce plné těžkých tašek, jsme si zavolaly bajaji na cestu zpět. Lekce ovšem ještě neskončila. Smlouvaly jsme tak moc, že nás řidič odmítl za naši určenou cenu vzít. S hrdostí a s kouskem naděje, že vyměkne, jsme se silou vůle vydaly na zastávku daladaly. Nevyměknul. Přeplněným autobusem jsme se vrátily zpátky na pláž. Ani jedna už nemluvila. Lekce stála za to. Sice jsme ušetřily, ale zato jsme se úplně vyřídily.
|
  |
|
|
Jiný kraj, jiný mrav |
|
Tanzánskou mentalitu jen tak nepochopím. Po návratu do kempu jsme přímo na schodech naší chajdy našly mladý černošský pár. Pozdravili se a vyměnili si úsměvy. Když jsem je už ale po několikáté složitě obcházela, abych na malém prostoru v klidu vybalila věci a holka seděla dál s nohama křížem, česala se a pohupovala se v rytmu disko, moje nervy povolily. „Please, can you move a little bit?“ slušně jsem ji požádala o přesun jinam. „Sure“… odpověděla bez známky studu, pomalu posbírala svých pět švestek a líně se přesunula na zápraží k sousedům.
Jen co jsme na chvilku zmizly do sprchy, někdo si vypůjčil naše křesílka. Tentokrát se do boje pustila Ali. Šla si je slušně vyžádat zpět. „Hallo“ pozdravila se s nimi.“I am sorry , these are our chairs“. Černoch, aniž by se zvednul, jen vesele odpověděl „yes, I know“. A nic. Ali výjimečně neztratila trpělivost a znovu požádala: „can we take it ?“ „Sure“zněla odpověď. A poučení? Co není přikované, je všech. A co je přikované, zamřížované a zamčené, stejně se dá ukrást.
|
 |
|
|
Art made in Tanzania |
|
Pondělní ráno nezačalo nejlépe. Probudilo mě svědění a na celém těle se mi vítězně červenaly malé puchýřky. Do této doby jsem o tomhle malém démonu jen slyšela, nebo jej viděla na jiných. Teď vyrážka z tepla postihla konečně i mě.
Na programu bylo poslední šílenství s obchodováním a pak snad ten zasloužený odpočinek. Další důležitou osobou byl Mr. Hussein, obchodník s dřevěnými sochami. Údajně měl pracovat 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Na dveřích krámku však visela obrovská petlice. Člověk si musí pořád uvědomovat, kde je a že nic není na 100%. Dozvěděly jsme se, že je nemocen (prý ho pokousal nějaký pavouk, brr …) Nicméně po telefonu byl velice ochotný a domluvil si s námi schůzku na pozdní odpoledne.
Vyrazily jsme tedy do čtvrti Masaki, do Morogoro Store. Vešly jsme do dvorku a obklopily nás barevné obrazy Tinga Tinga všech velikostí. Tomuhle se říká továrna na umění.Uvnitř plechové haly bylo horko doslova jako v pekle. Malíři spokojeně seděli, malovali pestrobarevné varianty všech afrických zvířátek na úpatí Kilimanjara a větrák se nad nimi jenom líně otáčel.
Doslova zalité potem jsme mezi haldami obrazů a obrázků vybraly to nejkrásnější. Nakonec jsme usmlouvaly malinko i tu cenu a spokojeně jsme si odnesly ten barevný poklad s sebou.
|
  |
|
|
Jak se dělají titulky |
|
Vzhledem k tomu, že se Ali rozhodla proslavit nejen ve světě fotek, ale také filmu, pustila se tu do natáčení dokumentárního filmu o tanzánském malíři Hendricku Lilangovi. Film už byl natočen. Teď už jen zbývalo přeložit text ze svahilštiny do češtiny a sestříhat. Ale kde na to vzít lidi? Odvážná Ali se nezalekla ani této překážky a s velkou pomocí samotného malíře se pustila do překladu.
Ráno v deset naklusal Hendrick Lilanga i se svým sekundantem. Jak jsme se dozvěděly později, aby překládal ze svahilštiny do angličtiny. Ali měla jako sekundanta mě. Všichni jsme začali plni elánu a optimismu. Práce však nešla tak snadno, jak to na první pohled vypadalo. Hendrick tlumočil namluvený text ve svahilštině, Hamis se nám snažil objasnit situaci v angličtině, já jsem se snažila, aby měla věta hlavu a patu a Ali mohla být nakonec spokojená. Pracovali jsme takto téměř bez přestávky celý den a skončili jsme až po desáté večer.V té době už jsme obě dvě padaly únavou a Hamis toho měl očividně taky dost. Zato Hendrick měl pořád energie na rozdávání, očička mu jen zářili a jeho "věrní šetánýs" běhali kolem něho.
|
  |
|
|
Kulturní perlička |
|
Podle Hendricka údajně existuje v Tanzánii jeden kmen s neobvyklou zvyklostí v manželském soužití. Pokud manžel manželku nebije, dává tak najevo, že už ji nemiluje. Není to však tak jednoduché. Manželka se také musí bránit. Pokud ji muž nepřepere, není jí hoden.
Další perlička, kterou jsme se dozvěděly o Masajích:
Masajové nesnášejí vodu, jsou neplavci, nejí rybí ani kuřecí maso, pouze hovězí. Masajové z města však už tuto tradici pouze předstírají a navíc pod tradičním přehozem, ke zklamání bílých turistek, nosí trenýrky. :-)
Když jsme se ve středu ráno doopravdy rozhodly ukonči práci a začít trochu cestovat, dalším bodem v programu byl Zanzibar. Bylo po dešti a všechny věci byly vlhké a od písku. Charakteristická vůně potu a plísně začala převládat. Do nosu mě však udeřil nezvyklý pach. „Jak to děláš , Ali? Ty snad voníš?“
|
  |
|
|
Hurá na Zanzibar |
|
Předem jsme si zjistily nejlevnější přepravní společnost a čas, kdy odplouvá loď. Teď už jen zbývalo zakoupit lístky.Vyrazily jsme do přístavu. Pod tíhou batohů se nám podlamovaly nohy a pot se z nás valil proudem. V přístavu bylo opravdu velmi rušno a pro naši bílou tvář by se nejeden černoch přetrhl. Tisíce velice „výhodných“ nabídek se jen hrnuly. Tvrdohlavě jsme všechny odmítaly a doslova se probojovaly k okýnku společnosti Flying Horse. Lístek pro cizince stál 20 USD a aniž bychom to tušily, v ceně byl zahrnut i VIP salónek. Chvíli jsme brblaly, že cesta mohla být ještě daleko levnější. Jenže jen co loď odrazila od břehu, rozvalily jsme se v pohodlných křesílkách , natáhly jsme nohy a spokojeně jsme prospaly celou cestu.
|
  |
|
Po příjezdu do Stone town jsme se rychle rozkoukaly. Udělaly jsme si představu o cenách a zapadly do nejlevnějšího hotýlku, 20 USD na noc i se snídaní. Pravda, netekla voda a elektřina taky nešla, ale pořád jsme měly kde složit hlavu.
Dozvěděly jsme se, že celý Zanzibar je bez elektřiny už dva měsíce a nejspíše to tak ještě chvíli zůstane. Někde někdo přesekl kabel a tak teď celý ostrov jede na ruční pohon, svíčky a při větším komfortu na vlastní generátor.
|
  |
|
|
Murphyho zákon |
|
Toho dne jsme ještě v rychlosti prošly Stone Town. Malebné městečko na západním pobřeží ostrova, plné úzkých křivolakých uliček, nás zcela okouzlilo. Zlatavé slunce dokreslovalo atmosféru a podmínky pro focení už snad nemohly být lepší. Ali však místo nadšení nad tou krásou tiše úpěla v zoufalství, neboť její profesní nářadíčko bylo zamknuto na dně krosny a přivázáno k posteli.
|
  |
|
|
Cestování po africku |
|
Budík nás probral k životu v 6:00. Venku byla ještě tma a tak jsme se za svitu svíčky sbalily a nasnídaly. Ještě za rozbřesku jsme dorazily na autobusové nádraží, odkud vyjížděly autobusy do všech částí ostrova. Chtěly jsme přejet na východní pobřeží na Jambiani beach. Nebylo to daleko, asi tak 60 km. Ale cesta měla trvat místní dopravou podle dostupných informací až 3 hodiny. Čas nás sice malinko tlačil, ale neodpustily jsme si to dobrodružství a taky jsme neodolaly ceně 1500 šilinků.
Z počátku ani nevypadalo, že něco pojede. Všechny autobusy nacpané lidmi až po střechu se rozjížděly do všech stran. Ten náš stál prázdný a opuštěný. Když už jsme to čekání chtěly vzdát a najít si neporovnatelně dražší taxi, odněkud se vyloupnul řidič. Ujišťoval nás, že odjezd je v 8:00 a slovo dodržel.
Jízda byla skutečně výživná. Odmítly jsme dát náš jediný majetek na střechu a tak jsme ty obří batohy svíraly celou cestu mezi koleny. Natřásaly jsme se přitom na dřevěných lavicích a když se autobus cestou pomalu začal plnit, pochopily jsme, čemu se říká africký styl. Autobus musel být snad nafukovací. Do malého prostoru pro pasažéry se nakonec vlezlo i s našimi batohy přes dvacet lidí a na zadní nápravě se vezli další tři nebo čtyři. Naše informace byly pravdivé. Cesta skutečně trvala téměř tři hodiny.
|
  |
|
|
Jambiani |
|
Na doporučení našeho kamaráda Pepči jsme se nechaly vysadit u cedule s nápisem Garden restaurant and bungaloves. Šly jsme omrknout situaci. Začala silná, tropická průtrž a pohublý rastafarián s přezdívkou Ras, nás zval pod střechu. Usmlouvaly jsme opět cenu, objednaly jsme si jídlo a začaly se rozhlížet kolem.
Upřímně, na první pohled nic moc. Byla silná průtrž, takže Alče začala být zase zima :-). Po lidech ani památky, jen jeden mladý černoch stál pod stříškou, líně se opíral o koště a se zájmem sledoval déšť. Čekal, až přestane, aby mohl umést rozšlapaný písek.
Po cestě nám značně vytrávilo a tak už jsme nedočkavě vyhlížely oběd. Trvalo to však nekonečně dlouho. I ten oceán jakoby se ztratil v dálce. Obrovský odliv a mělké moře vytvořilo dojem, že se voda vypařila.
„Kdy bude oběd?“ ptáme se nedočkavě. „ Hakuna matata, no problem, very soon“ řekl Ras a spokojeně kouřil dál umolousanou cigaretu „ A kde je voda?“, „Hakuna matata, at 2 PM“. Nezbylo nám než mu věřit.
Nakonec jsme se dočkaly úplně všeho. Oběd byl vynikající a ve dvě hodiny příliv tak velký a rychlý, že jsme nestíhaly valit oči.
Vše se najednou otočilo k lepšímu. Vletěly jsme do vody a ta byla doslova vřelá. Domek z banánového listí byl sice malý, ale zato velmi útulný. Večerní procházka po pláži při západu slunce tomu dávala korunu. Ali fotila o sto šest a obě jsme se rozplývaly nad to nádherou.
|
  |
|
|
Rastafariáni |
|
Když jsme se skoro za tmy vracely z pláže, Ras právě nesl pár klacků k ohništi. „Bude oheň, přijďte“, zval nás. A tak později, když už byla úplná tma a oheň plápolal, usedli jsme do kruhu mezi pár místních rastafariánů. Kluci zpívali a hráli na všechno, co jim přišlo pod ruku. Bušili klackem o dřevěnou stoličku, mušlí cinkali na flašku od Coly, brnkali na rybářskou strunu a bubnovali na staré plechovky od barev. Byli šťastní a spokojení. Tak tomuhle se říká Hakuna matata.
|
  |
|
|
Cyklovýlet |
|
Další den jsme se hned po snídani vypravily hledat půjčovnu kol. Cedule hlásala, že otevřeno je od sedmi. Bylo devět a nikde nikdo. Jen o tu ceduli „Rent a bike“ bylo opřené jedno rozhrkané kolo. Po africku jsme si sedly do stínu a čekaly, co bude dál.
Čas pomalu plynul a po chvíli se od někudy vyloupnul kluk. Když jsme mu sdělily náš úmysl půjčit si kolo, řekl jen „ wait, hakuna matata“ a zase zmizel. Takhle se to opakovalo několikrát, pouze pokaždé přišel někdo jiný. Trpělivost se nám vyplatila a nakonec dorazil i sám majitel. Hurá!!!
Před vypůjčením kola bych všem odvážlivcům doporučila provést technickou kontrolu. Takový tanzánský „Mountain bike“ musí mít 2 nafouklá kola, řetěz a alespoň jednu funkční brzdu. Pokud je tohle v pořádku, můžete vesele vyrazit.
Než se daly věci do pohybu, bylo deset. Vyrazily jsme pěkně po černošsku. V dlouhých sukních, žabkách a bez opalovacího krému. Za ty 3 hodiny, co jsme z počátku nadšeně, později už méně nadšeně, šlapaly do pedálů, jsme ujely necelých 20 km, spálily jsme se do ruda a úplně se vyřídily… jak říká Ali: „Pěkně jsme si mákly“ :-).
Naštěstí je Zanzibar téměř placka a tak náročnost jízdy nebyla až tak velká. Jen to pravé polední a tedy nejostřejší slunce nás malinko potrápilo.
|
  |
|
|
Bob Marley by mohl závidět |
|
Večerní zábava se opakovala. Co dodat. Snad jen bych chtěla zmínit jednu perličku. Kluci hráli a zpívali výborně. Ovšem jeden z nich je čímsi převyšoval. Pravda, velikostí některým dosahoval po ramena a jiným po pás :-). Ali ho odhadla na ideální typ vojáka pro boj ve vysoké trávě a já zase tvrdila, že je z kmene Pygmejů. Když vzal ale buben do ruky a začal k tomu zpívat, okolní budovy se otřásaly v základech. Hlas měl jako zvon a z očí mu sršely jiskřičky. O co byl menší , o to víc měl energie.
Když jsme šly ten večer pár hodin po půlnoci spát, byla jsem si téměř jistá, že jsme potkaly pravého "Šetánýho".
|
  |
|
|
Zpátky do civilizace |
|
Jen nerady jsme opouštěly nádhernou pláž, klid a pohodu, kterou naši rastafariáni vládli. Nasedly jsme do autobusu a dokodrcaly se zpět do Stone town. Přestože je to město nádherné , zajímavé a velmi rušné, návrat sem z toho malého ráje se mi zdál jako facka.
Jenže tak je to vždycky. Okusíte něco výtečného a nechcete přestat. Kdybyste to zažívali pořád, zas taková paráda by to nebyla.
|
  |
|
|
Dar es Salaam |
|
Další den jsme se ranní lodí vrátily zpět do Dar es Salaam. Jediné, co jsme po těch pár dnech klidu a pohody zase ocenily, byl elektřina. To znamená luxus. Větrák nám zpříjemnil spánek a v dostatku čisté vody jsme přepraly téměř pochodující oblečení. Zase si chvíli budeme vážit něčeho, co je pro nás jindy zcela samozřejmé.
|
  |
|
|
Kariako |
|
Poslední den jsme strávily ne jinak, než nakupováním. Po setkání s dalšími dvěma češkami jsme vyrazily do Kariaka.Trh, kde najdete převážně oblečení, šátky, Khangy a látky Kitenge všech barev, které snad nikde jinde než v Africe nedostanete. Na všechny místní lidi jsme zřejmě působily jako velmi bohaté Mzungu. Jenže obtěžkány igelitovými taškami plnými pestrobarevných látek nám po kapsách cinkaly poslední drobáky.
|
  |
|
|
Opravdu to stálo za to |
|
Odlétám z Dar es Salaam v 5:10. Je půl druhé ráno a já sedím osamoceně na letišti a čekám na svůj let. Dopisuju poslední řádky tohoto deníku a v mysli se stále vracím na pláž, kde plápolal oheň, hvězdy zářily jako diamanty a kde pár kluků žilo spokojeně podle svých pravidel "Hakuna matata".
Takový malý ráj na Zemi……..
Oli
|
  |
|
|
|
|
